Denní glosa: 11. září aneb Kdo z nás je Američan?

Co se stalo před šestnácti lety, si vzpomene každý, kdo tehdy seděl u televize a s pokleslou čelistí sledoval, jak se newyorská dvojčata skládají k zemi. Tedy téměř každý, komu tehdy bylo přes deset let. Leckomu nezmizel z paměti ani obrázek, jak v Paříži nesou mladí lidé transparenty s nápisy "Nous sommes tous Américains". A skutečně, celý západ (a dokonce většina lidí mimo něj) tehdy Američanům fandil.

Jak víme, dopadlo to jinak. Američané v následujících letech utratili strašlivé peníze za vedení válek, jejichž základním výsledkem je ztráta. Iráčané (a v menší míře Afghánci) přišli o desetitisíce lidí, Američané o sympatie světa a svět o již tak nízkou míru orientace, komu lze co věřit a komu ne. Nikoho dnes nenapadne nosit ceduli, že "jsme všichni Američané".

Není to první takový omyl. 11. září 1973 si část chilské armády pod vedením Augusta Pinocheta Ugarteho vyšlápla na vládu Salvadora Allendeho. A nebrala si servítky, o čemž nejlépe svědčí kulka v Allendeho hlavě. Zda oficiální verze o sebevraždě je pravdivá, je vlastně vedlejší.

Tehdy leckdo na západě přísahal, že Spojené státy, jejichž CIA převratu vydatně napomohla, jsou nositelem zla nejméně stejného kalibru jako Sovětský svaz. Dokonce i proameričtí antikomunisté byli mírně nesví z toho, že armáda jen tak zruší demokraticky zvoleného prezidenta, byť marxistu jak ze žurnálu.

Nikdo netušil, že se z generála Pinocheta vyklube vládce umírněný, konstruktivní a veskrze užitečný. Kdo pochybuje, může srovnat stav Chile v roce 1992 se stavem Venezuely letos. Kdo kritizuje Pinocheta za 4 000 mrtvých a zmizelých odpůrců, nechť uváží, že takový Fidel Castro dosáhl téměř stejně vysokého počtu obětí, ovšem po každý rok své padesátileté vlády. O výsledku raději nemluvě.

Obě události tedy vedle data spojuje i naše neschopnost správně odhadnout jejich budoucí význam. Což je také to jediné, na co se lze spolehnout, až se nad něčím rozohníme příště.