Davos: K čemu taková drahá zbytečnost?

Při pohledu na šíři námětů a na mediální záběry účastníků setkání v exkluzivním prostředí alpského letoviska si mnozí obyčejní smrtelníci, kteří o těchto setkáních jen čtou, možná říkají: "Tak tohle je hodně drahá zbytečnost. K čemu jsou bezbřehé obecné debaty v nablýskaných sálech, procházky alpskými údolími a vysedávání na večírcích v drahých hotelových barech? Co si asi tak mohou říci zajímavého a nového lidé jako Merkelová s Macronem, kteří se přece vídají na různých oficiálních jednáních?"

Ještě by člověk pochopil, že se sejdou a vymění si názory třeba předsedové vlády se spisovateli nebo generální ředitelé s profesory ekonomie. To jsou lidé, kteří jinak moc příležitostí k debatě nemají. Ale jaký přínos může mít takováto akce pro lidi, kteří se tak často setkávají během oficiálních státnických návštěv nebo třeba na jednáních hlav států na půdě Evropské rady?

Osobně jsem se davoského fóra nikdy nezúčastnil, mám ale zkušenost z akcí trochu podobných, i když rozsahem a nákladností skromnějších. Účastnil jsem se jich několik let coby zaměstnanec a představitel České národní banky. Šlo o neformální setkávání zástupců centrálních bank a ministerstev financí z celé Evropské unie. I tito zástupci se setkávají často na různých oficiálních jednáních, tak proč utrácet i za neformální akce s doprovodným turistickým, gastronomickým nebo podobným neúřednickým programem?

Vtip neformálního setkávání s bohatým mimopracovním programem je ve dvou příznivých efektech. Zaprvé, v užším kruhu, bez mikrofonů, kamer a desítek naslouchajících se některé informace a názory probírají snáze. A nemusí jít o žádné pikle, některá témata jsou pouze citlivější než jiná a některé postoje složitější, než kolik jich vměstnáte do oficiálních projevů. Na standardních akcích mají účastníci prostor na probírání těchto jemných detailů jen během přestávek na kávu nebo při cestě na letiště, v Davosu na to mají času a prostoru více.

Druhý, snad ještě významnější efekt je ten, že neformální akce davoského typu staví všechny zúčastněné do nového světla. Kupříkladu seveřana, kterého znáte z obvyklých formálních jednání jako sebejistého protivníka, vidíte na pláži najednou jako postaršího tlouštíka v trochu legračních plavkách. Z poněkud suché jihoevropské kolegyně se zase při večeři vyklube úžasně sečtělá milovnice historie. V tu ránu k nim získáte jiný, bližší a vyváženější vztah. Nikdo z nich už není jen anonymní figurka za jednacím stolem, nýbrž člověk jako všichni ostatní.

Člověk, který si stejně jako každý jiný účastník přiváží na jednání nějaké zadání – o co se snažit, čemu bránit, co prosazovat. Může se ukázat, že ten, kdo na oficiálním jednání působí dojmem tvrdého vyjednavače nebo ohnivého řečníka, možná jen používá masku, kterou si nasazuje ve snaze zastínit slabší přítomné protějšky, za níž se skrývají osobní pochybnosti a starosti.

Jsem přesvědčen, že lidé, kteří se znají i jinak než jen jako odtažití zástupci svých zemí v kostýmku nebo v obleku s kravatou, si navzájem mnohem ochotněji naslouchají a jsou přístupnější k hledání kompromisu. Proto je velice užitečné, když se významné světové osobnosti občas sejdou na méně formální akci, jako je ta v Davosu. Účastníci tam nejsou tolik svázáni protokolem, obklopeni skvadrou poradců a bičováni programem rozpočítaným na minuty. Uvolněné posezení například při skleničce může obrousit hrany, o které by se jinak vztahy mezi příslušnými zeměmi mohly dříve nebo později pořezat.

V tomto světle je vlastně docela nepodstatné, jestli se na přednáškách a workshopech během dne probírá, jak usnadnit život uprchlíků pomocí moderních technologií nebo problém touhy korporátních akcionářů po krátkodobých ziscích. To důležitější se začne odehrávat teprve ve chvíli, kdy se lidé z křesel zvednou a vypne se poslední mikrofon.

Zdroj: Lidové noviny