Euro: Kdo zpackal velkohubý projekt integrující se Evropy? - 1. díl
Místo poválečné idey, že integrace Evropy povede k míru a rostoucí prosperitě, jsme se nedlouho po zavedení společné měny ocitly spíše v další Velké depresi. Byl projekt eura od počátku odsouzen k záhubě, jak tvrdí někteří euroskeptičtí ekonomové? A pokud ne, kde se stala chyba, která způsobila současnou hlubokou krizi?
Idea evropské solidarity
Snahou evropské integrace bylo udělat z Řeků, Španělů, Britů, Němců, Italů a dalších rovnocenné partnery, jejichž společné cíle převáží nad vzájemnými kulturními rozdíly a historickou nevraživostí. Evropa se měla proměnit ve skutečné společenství. Všechny plány ovšem zůstaly jen propracovanými studiemi na bruselském papíru.
Současná krize umocnila zakořeněné národní rysy jednotlivých států: Němci jsou panovační a přísní, Italové zahálčiví, Řekové podvádějí a korumpují, Britové jsou arogantní a Francouzi ješitní. Šedesát let ekonomické integrace rozdíly nesmazalo.
Až dosud se díky spojenectví Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho dařilo Německu prosazovat myšlenku bohatší severní Evropy v podobě požadavků rozpočtové disciplíny. S nástupem nového francouzského prezidenta Hollanda tento tandem ovšem přestal existovat. V periferních ekonomikách sílí nechuť k německému diktátu - řecké noviny jsou plné karikatur Angely Merkelové.
Neúspěšný projekt Spojených států evropských
Plány pohořely z několika důvodů: francouzské grandiozity, německé stydlivosti a bujení bruselské byrokracie. Krize přišla příliš brzy – dříve, než se v Evropě podařilo vybudovat evropskou identitu a potlačit sobecké národní zájmy.
Po válce bylo cílem dosáhnout nejdříve zóny volného obchodu, poté celní unie – něco ve smyslu "NAFTA plus". Architekti evropské integrace chtěli jít ještě dále: chtěli z Evropy udělat protipól Spojených států amerických. Německo chtělo širší unii, aby se obklopilo "přátelskými" státy. Nedbalo na to, že ty nově přicházející jsou na výrazně jiné úrovni ekonomického rozvoje v porovnání s jádrem EU. Francie tlačila na větší politickou integraci s vidinou omezení německého vlivu.
Postupně se tvořily i federální zákonodárné a výkonné orgány, i když s omezenými pravomocemi. S rostoucím počtem členů se rozhodovací procesy v EU začaly komplikovat, důsledkem čehož je současná neschopnost evropské ekonomiky pružně reagovat na aktuální výzvy.
Nůžky mezi slabšími členskými ekonomikami a rozvinutým jádrem unie se rozevíraly stále šířeji. Docházelo tedy paradoxně k opačné situaci, než jakou evropští projektanti naplánovali. Místo konvergence se dostavila divergence.
Euro mělo být rivalem dolaru
Jednotný evropský trh potřeboval ke svému fungování eliminovat kurzové riziko. Jak jinak jej odstranit než společnou měnou? Zavedení eura mělo "zabít dvě mouchy jednou ranou": společná měna měla v jednotlivých národech vzbudit pocit evropské identity.
Němečtí daňoví poplatníci ale od začátku viděli prohlubující se integraci skeptičtěji, průzkumy před zrušením německé marky naznačovaly, že by se většina z nich národní měny nevzdala. Helmut Kohl měl ale jiný názor, pád berlínské zdi a znovupřipojení východního Německa začaly v Evropě vzbuzovat obavy o znovuožívající síle "velkého Německa". Kohl se chtěl od myšlenky "Deutschland über alles" distancovat. Důkazem studu za nacistickou minulost mělo být upuštění od milované marky.
ECB jako nejnezávislejší centrální banka?
Dalším aspektem, který přispěl ke zdeformovanému vnímání reality, byla čistě technokratická představa převládající od sedmdesátých let, a sice že centrální bankovnictví je nadřazeno fiskální politice. Keynesiánskou myšlenku, že vlády mohou na úkor inflace popohnat růst HDP, evropští ekonomové zcela zavrhli.
Proto je také neznepokojovalo, že je fiskální aparát eurozóny tak slabý v porovnání se zeměmi, které emitují národní měny. Paradoxně to považovali za přínos, protože ECB měla být o to nezávislejší.
Teorie to hezká, ale současná krize dokázala pravý opak: Evropská centrální banka se v určitých extrémních situacích (stejně jako třeba Fed) stává pouhým nástrojem fiskální politiky. Jak jinak vysvětlit kvantitativní uvolňování (v Evropě pod zástěrkou operací LTRO), než že centrální banka bere veřejný dluh na svá bedra?
Zákony, které mají zajistit nezávislost ECB, sice takové jednání zakazují, ale politici našli společně s centrálními bankéři cestu, jak zákaz obejít. Někteří ekonomové dokonce tvrdí, že ECB provádí kvantitativní uvolňování v příliš malé míře.
Pokračování článku najdete na Investičním webu ve středu 6. června.
Zdroj: BusinessWeek
