Nešťastná třináctka: Lidé, kteří ničí světovou ekonomiku

1. Angela Merkelová

Německá kancléřka od roku 2005

Německo, přední ekonomická mocnost a největší věřitel eurozóny, je v hledání konsenzu klíčové. Pro Merkelovou je kritika za špatný krizový management už rutinou. Její reakce na tržní vývoj jsou obecně vnímány spíše tak, že dluhovou krizi prohlubují, než aby ji zmírňovaly.

Jako u každého jiného politika jsou však pro Merkelovou obavou číslo jedna domácí voliči. A Němci nejsou zrovna nadšení ze zasílání stále většího objemu peněz ze svých daní do periferních ekonomik, navíc se stále menšími zárukami návratnosti.

Merkelová nedávno naznačila, že Německo rozhodně neponese zodpovědnost za evropské dluhy - "jedině přes její mrtvolu". Jinými slovy, ohledně svého negativního postoje k eurobondům (jež mnozí vidí jako jediné východisko z evropské dluhové krize) je neoblomná.

2. François Hollande

Francouzský prezident od roku 2012

Hollande chce hlubší fiskální integraci a sdílení závazků. To ho staví do opozice německé kancléřce. Díky své rétorice také získal hlasy francouzských voličů, kteří nesouhlasili s příliš "submisivním" přístupem Nicolase Sarkozyho.

Hollande nyní prosazuje nekonstruktivní opatření, například snižování věku odchodu do důchodu. Jaká je to spravedlnost a solidarita, když sousedé v Německu musejí pracovat do 67 let?

3. Hans-Werner Sinn

Profesor na Mnichovské ekonomické univerzitě a prezident výzkumného ekonomického institutu (od roku 1999)

Hans-Werner Sinn je vlivným německým ekonomem a jedním z největších kritiků záchranných balíčků pro evropské periferie. Díky magazínu Bild se jeho názory například o nutnosti odchodu Řecka z eurozóny (kdysi považované za absurdní) stávají mainstreamem.

Rozruch ve finančním tisku způsobil i loni, když se ostře vyslovil proti Targetu 2 (mezibankovnímu platebnímu systému eurozóny).

4. Ben Bernanke

Šéf americké centrální banky Fed od roku 2006

Bernanke vedl trhy přes pravděpodobně nejhorší krizi posledních desetiletí - kolaps amerického nemovitostního trhu v roce 2008 se všemi globálními dopady.

Šéf Fedu sklízí silnou kritiku od uznávaných ekonomů (například Paula Krugmana) za to, že neuvolňuje monetární politiku ještě více. "Když je vysoká nezaměstnanost, a zároveň nízká míra inflace, neexistuje důvod, proč by Fed neměl ekonomiku stimulovat," napsal nedávno laureát Nobelovy ceny Krugman v New York Times.

Bernanke to odmítá a tvrdí, že jsou teď na tahu politici, ne centrální banka.

5. Nikolaus Blome

Zástupce šéfredaktora německého deníku Bild

Bild je v Evropě nejvydávanějším novinovým plátkem (ve světě mu patří sedmé místo). Ovlivňuje miliony Němců, kteří jej čtou nebo každý týden sledují jeho televizní pořad, kde se řeší aktuální politické otázky.

Reuters označily Blomeho za toho, kdo má v rukou osud Evropy. On a jeho početné německé publikum rozhodují o krocích německé kancléřky na mezinárodním poli. Svorně volají, že by Němci neměli posílat své těžce vydělané peníze na záchranu zahálčivých Řeků. Ti by naopak měli co nejrychleji dočasně vystoupit z eurozóny. Olej do ohně přilévá redakce Bildu titulky typu: "Každý Řek ročně zaplatí 1 355 eur na úplatcích."

6. Barack Obama

Americký prezident od roku 2009

Obama už ekonomiku v žalostném stavu zdědil po svém předchůdci Bushovi. Udělal ovšem několik hrubých chyb, které situaci ještě zhoršily.

Zaprvé, počáteční stimulační balíček nebyl dostačující. Obama podcenil hloubku krize a přecenil svou schopnost prosadit do budoucna více podpor pro ekonomiku. Propásl příležitost propad omezit. Klesající veřejné výdaje zřetelně brzdí ekonomiku, která si tak nyní nemůže dovolit sebemenší klopýtnutí. Bushovy daňové úlevy mají vypršet a Obama ustupuje těm, kdo prosazují drastičtější úspory navzdory recesi.

Aby působil jako nadstranický prezident, nechal se zviklat ke kompromisu. Loni v srpnu pak místo dohody vyvrcholil lítý politický boj o dluhový strop. Politická paralýza a ztráta nejvyššího ratingu USA pak vyvolaly silné poklesy na trzích.

7. Timo Soini

Předseda finské populistické euroskeptické strany Praví Finové

Lídr největší opoziční strany ve finském parlamentu patří mezi největší euroskeptiky. Osobnost Soiniho je nesmírně důležitá pro budoucnost dalších záchranných balíčků.

Finsko, stejně jako každá jiná země eurozóny, by mělo souhlasit s dodatečnou pomocí periferním ekonomikám. Soini ovšem nedávno uvedl: "Nikdo z toho nebude mít prospěch. Matou nás a lžou ve snaze udržet insolventní systém, který vynáší méně a polyká více, v provozu. K udržení tohoto Ponziho schématu je potřeba stále více peněz z daní. Mezi politiky a bankami se vytvořila symbióza – politici shánějí peníze pro banky, které je na oplátku investují do vládních dluhopisů."

Finská vláda nesouhlasí s využitím peněz z fondu ESM k nakupování bondů na sekundárních trzích (trhy pozitivně vnímaný výsledek dohody z posledního evropského summitu). Pokud tento proces Finové zablokují, politická a ekonomická situace v Evropě se brzy zhorší.

8. Mario Draghi

Prezident ECB od roku 2011

Mnozí vzhlíží k Draghimu jako ke spáse v boji s eurokrizí. Jak rostou španělské a italské výnosy z dluhopisů k neudržitelným úrovním, čeká se na intervence ECB, jež by ulevila tržním tlakům – například nákupem dluhopisů na volném trhu.

Nedlouho poté, co ECB snížila úrokové sazby na rekordních 0,75 %, ozvali se kritici, že to nestačí. Reakce na trzích byla jednoznačná - zklamání. Sám Draghi uznal, že takový krok bude mít jen tlumený dopad na ekonomiku.

Bill Fleckenstein, respektovaný hedgeový manažer, nedávno poznamenal, že krizový management v eurozóně vázne, protože Draghi spolu s ECB ještě nespustili tisk peněz. Teprve čas ukáže, zda je k tomu evropská dluhová krize donutí.

9. Maria Fekterová

Rakouská ministryně financí od roku 2011

V červnu se zviditelnila divokým výrokem, že Itálie bude další ze zemí, které budou potřebovat záchranný balíček. Rakouská politička má zřejmě v oblibě, když "to na trzích vře".

Možná se svou rétorikou zavděčila Rakušanům, ale podrývá stabilitu Evropy. Její poznámky byly italským premiérem okamžitě dementovány a označeny za nemístné. V týdnu ovšem Monti připustil, že silné výroky o tom, že Itálie "nikdy nebude potřebovat záchranné peníze", nemají smysl.

10. Grover Norquist

Americký lobbista, zakladatel a předseda Američanů pro daňovou reformu od roku 1985

Získal na svou stranu 95 % kongresmanů, kteří se písemně zavázali, že nedovolí navýšit daň z příjmu fyzických osob a firem a budou proti omezení nebo zrušení odečitatelných položek, dokud s tím nebude spojena redukce míry zdanění.

Tento dokument znemožnil americké "superkomisi" najít způsob, jak zredukovat americké zadlužení. Republikáni trvají na tom, že deficit musí být omezen jen škrtáním vládních výdajů, Demokrati argumentují, že daňové úlevy přispívají k deficitu a požadují, aby byly úspory balancovány zvýšením daní.

Americká ekonomika potřebuje pomoc, ale navrhovaná opatření letí kvůli politickým neshodám většinou rychle ze stolu.

11. Eric Cantor

Člen Sněmovny reprezentantů Kongresu USA od roku 2011

Cantor je ve Sněmovně republikánská dvojka (hned za Johnem Boehnerem). Je "kvazilídrem" oddělené ideologické frakce republikánské strany, která trvá na neodkladných úsporných opatřeních a ohrazuje se proti zvyšování daní.

Neústupnost povede k tomu, že se americká ekonomika přiblíží k "fiskálnímu útesu" a budeme svědky dalšího kola politické války o navýšení limitu zadlužení.

12. David Cameron

Britský premiér od roku 2010

Spojené království to nemá lehké, jeho úzké politické a obchodní vazby na Evropu ekonomice nepřidají. Cameronovo trvání na škrtech svedlo ekonomiku podruhé v několika letech do recese.

Britský premiér uvěřil mnohokrát vyvrácené ideologii "expanzivních úspor", která předpokládá, že bude redukce zadlužení v krátkém období odměněna rostoucí důvěrou investorů. Tato teorie se v praxi nikdy neosvědčila.

Cameronova tvrdošíjnost poškozuje ekonomiku. Politické paralýze napomáhají i tlaky na Camerona ze strany labouristů a liberálních demokratů.

13. Ron Paul

Republikánský kongresman za Texas

Ron Paul natolik "šťourá" do monetární politiky, že jsou dnes dokonce i mainstreamoví republikáni proti Fedu. Jeho rétorika o potřebě návratu ke zlatému standardu zpolitizovala Fed a hází klacky pod nohy Benu Bernankemu.

Zdroj: Business Insider