Postřehy z Japonska, které by měly zajímat Čínu aneb Růst nepřinášejí stimuly, ale reformy

Mýtus japonských "ztracených desetiletí"

Koncem 80. let mnozí oslavovali Japonsko jako ekonomickou velmoc, která brzy usedne na trůn uvolněný Spojenými státy. Jeho raketový vzestup se zdál být nezastavitelný. Stála za ním účinná kombinace velkých úspor, špičkových technologií a pracovitých zaměstnanců. V 90. letech se však ceny aktiv propadly a původně dočasná komplikace se postupně proměnila v chronické zpomalení růstu, které zemi trápilo až donedávna. Prakticky všichni se shodovali na jasné diagnóze – Japonsko trpělo systémovou deflací a chronickým deficitem agregátní poptávky, což měly řešit agresivní monetární a fiskální stimuly.

Ekonom John Cochrane ale nabízí alternativní vysvětlení. Za hlavní příčinu zpomalení považuje mikroekonomické faktory – klesající počet obyvatel v produktivním věku a přirozené zpomalení, k němuž dochází, když ekonomika po počáteční fázi dohánění rozvinutého světa dosáhne limitů své produktivity. Podle Cochranea nebyla takzvaná "ztracená desetiletí" Japonska až tak důsledkem nedostatečné poptávky jako toho, že země dosáhla nejzazších mezí své produktivity.

Čínské paralely

Čínský hospodářský vzestup v posledních desetiletích v mnoha ohledech připomínal japonskou zkušenost, pouze v explozivnějším podání. Od konce 70. let, kdy Čína zahájila tržní a privatizační reformy, docházelo v zemi k patrně nejdramatičtějšímu a geograficky nejexpanzivnějšímu dohánění rozvinutého světa v moderní historii. Pomocí ekonomických reforem a integrace do globálních dodavatelských řetězců dokázala Čína využít produktivní potenciál obyvatel obrovských měst i rozlehlého venkova, a rychle tak snížit rozdíly v příjmech oproti rozvinutým ekonomikám. Podle dat Světové banky se v letech 1978–2022 zvýšil HDP na hlavu z pouhých 1,2 % na zhruba 18,4 % úrovně Spojených států.

V posledních letech se však množí známky toho, že Číně v dohánění rozvinutých ekonomik dochází dech. Kromě úbytku obyvatel v produktivním věku výrazně zpomalil i růst čínské produktivity. Příspěvek růstu celkové produktivity výrobních faktorů k růstu reálného čínského HDP klesl v poslední době z více než 4 %, kterých dosahoval v půli prvního desetiletí 21. století, na zhruba 2,5 %. Ekonomové předpovídají, že v nadcházejících 10–15 letech může dále spadnout v průměru na 1,3 %, což by se mohlo odrazit i na rychlosti hospodářského růstu Číny.

Klíčem nejsou stimuly, ale systémové reformy

Kvůli slábnoucímu hospodářskému růstu se ozývá celý sbor hlasů vyžadujících od Číny agresivnější fiskální a monetární stimulační opatření. Opakují dobře známé argumenty – prvotní příčinou čínských problémů je nedostatečná poptávka a k opětovnému nastartování motorů ekonomické aktivity jsou potřeba aktivní vládní výdaje a snadnější přístup k úvěrovým prostředkům. Tato keynesiánská diagnóza však může být chybná. Co když není příčinou čínského zpomalení nedostatečná poptávka, ale hlubší mikroekonomické faktory, které pouhé stimulační pobídky napravit nedokáží?

S tímto názorem přišel ve své analýze japonské ekonomiky prezentované na konferenci BOJ-IMES ekonom John Cochrane. Důraz na mikroekonomické faktory koresponduje také s jeho pohledem vyjádřeným v jeho starších článcích o ekonomickém zpomalení Číny v posledních letech.

Pokud Cochraneova teze ohledně Japonska platí i pro Čínu, nebude hlavním problémem země nedostatečná poptávka, ale mikroekonomické překážky, které jí brání v dalším zvyšování produktivity a konvergenci s příjmovou úrovní rozvinutých ekonomik.

Tím se dostáváme k návrhu reformy z pera čínského ekonoma Zhou Qirena, který tvrdí, že chce-li Čína dosáhnout stejné příjmové hladiny jako rozvinuté ekonomiky, potřebuje systémovou a institucionální reformu.

Spoléhání se na keynesiánskou politiku stimulace agregátní poptávky, kterou prosazují mnozí tržní experti, čínské produktivitě patrně příliš nepomůže. Řešení spočívá v institucionálních a systémových reformách, které se zaměří na mikroekonomické překážky růstu produktivity. Současné ceny aktiv odrážejí očekávaný dlouhodobý růst ekonomiky. Jakmile však hospodářství narazí na mikroekonomickou bariéru a jeho růst začne dlouhodobě stagnovat, ceny aktiv již neporostou a mohou se zhroutit. Na druhou stranu, pokud reforma posune zemi na křivce očekávaného hospodářského růstu výše, zareagují na to příznivě i ceny aktiv.

Čína prochází ekonomickým přerodem a je důležité si uvědomit, že výzvy, jimž čelí, nejsou záležitostí nedostatečné poptávky, ale odrazem hlubších mikroekonomických faktorů. Pouhá aplikace stimulačních opatření může přinést krátkodobou úlevu, ale hlavní příčiny zpomalení s nejvyšší pravděpodobností nevyřeší.

Namísto toho se musí Čína soustředit na realizaci komplexních reforem, které vyřeší institucionální a systémové problémy brzdící růst produktivity. Díky příznivému prostředí pro inovace, soukromé podnikání a efektivní alokaci prostředků bude mít země větší šanci plně využít svůj ekonomický potenciál a zlepšit dlouhodobý růst. Cesta vpřed může být trnitá, ale úspěšná reforma může nakonec proměnit celou zemi a vyhnat ceny tamních aktiv výše. Zda se Čína rozhodne vydat se tímto směrem, ale musejí rozhodnout její politici.