Tore Ellingsen: Muslimské školy? Jen to ne!

Jste členem výboru pro udílení Nobelovy ceny za ekonomii. S jakým předstihem obyčejně víte, kdo zvítězí?

Tore Ellingsen (TE): Konečně rozhodnutí je činěno vždy ráno v den oznámení laureáta. Takže nikdo předem neví nic zcela jistě. Ale samozřejmě s předstihem vím, jaký je návrh výboru - ten obsahuje jména velmi pravděpodobných vítězů. Stran návrhu nemohu předem cokoli zveřejňovat; stupeň utajení je v této věci extrémně vysoký.

Jak se člověk stane členem takového výboru? Na jak dlouho?

TE: Moje současné funkční období je na tři roky. Členem výboru lze být nejvíce devět let v řadě, maximálně pak dvanáct let. Členové jsou voleni Švédskou královskou akademií věd.

Je pro zvolení nutné být švédským občanem?

TE: Ne, podívejte se třeba na mě, narodil jsem se v Norsku. Podmínkou je být buď občanem Švédska, anebo cizincem, jenž ve Švédsku žije a pracuje alespoň dva či tři roky.

Popište, jak probíhá výběr vítěze. Jde prý o celoroční proces.

TE: Akademie skrze výbor, který se schází tak zhruba jednou měsíčně, oslovuje určité osobnosti ekonomické vědy, aby uvedly své nominace. Žádáme je, aby popsaly vývoj v dané oblasti ekonomie a aby vyzdvihly a ohodnotily klíčové přínosy příslušných badatelů i badatele samé. Máme samozřejmě k dispozici rozsáhlý tajný archiv, kde jsou všechna ta hodnocení. Po celý rok je výbor v úzkém kontaktu s ostatními členy akademie věd a postupně tak krystalizuje užší okruh kandidátů. Ale vždy se jedná jen o těch, kteří byli v tom roce nominováni - to je základní požadavek. Výbor nakonec činí finální návrh a ten návrh mohou posuzovat a komentovat i další členové akademie. No a o návrhu - včetně komentářů - se posléze hlasuje; hlasovat může každý člen akademie věd.

Takže šest členů výboru učiní návrh, o němž pak hlasují všichni členové akademie.

TE: Formálně se výbor skládá z pěti lidí a tajemníka. Jsou tam rovněž přidružení členové - v současné době tři. Všichni tito lidé dávají návrh dohromady. Akademie ovšem v principu nemusí náš návrh akceptovat. Teoreticky je možné, že akademie zvolí jiného kandidáta, než jaký byl navržen, a dokonce nemusí být v daném roce udělena žádná cena.

Registrujete během roku nějaké tlaky či podkuřování od různých ekonomů a akademiků, abyste nechali ocenit právě je?

TE: Je docela důležité, že není možné nominovat sebe sama. A myslím, že nejlepším způsobem, jak cenu získat, je dělat dobrý výzkum. Opravdu není snadné v tomto ohledu vyvíjet nějaký účinnější tlak.

Kolik osobností musí dotyčného nominovat?

TE: Stačí jedna taková osobnost. Nominovat ovšem nemůže zdaleka každý - nominují jen ti, kdo byli osloveni, aby tak učinili. Pouze tyto nominace jsou směrodatné.

Kolik je těch lidí, kteří mohou nominovat?

TE: Domnívám se, že to je také tajné. Ale jde o velký počet. Tito lidé sdělují výboru jedno až tři jména, oblast výzkumu, proč je tato oblast v daný rok zásadní a proč právě ti navržení badatelé jsou v rámci této oblasti významní.

Mnozí ekonomové i média přirovnávají švédskou krizi z počátku devadesátých let k té současné globální. Souhlasíte?

TE: Určitě. Při švédské krizi hrály podstatnou roli úvěrové trhy a pokles cen nemovitostí. A celý bankovní sektor byl v hlubokých potížích. Některé banky se zhroutily, jiné před zhroucením musela zachránit vláda. Takže to bylo docela podobné tomu, co se děje nyní ve světě. Myslíte, že si Švédsko vzalo z devadesátých let ponaučení a bylo na současnou krizi lépe připraveno?

TE: Ano. Mám za to, že švédské banky si na devadesátá léta ještě velmi živě pamatují. To jim protentokrát umožnilo vyvarovat se nezodpovědného půjčování. Ačkoli si nejsem jist, zda právě rizikové úvěrování bylo v devadesátých letech klíčovou příčinou krize. Byl to obtížný čas i kvůli německému znovusjednocení, kvůli vysokým úrokovým sazbám. Švédská koruna byla zavěšena na koš měn a to, zdá se dnes, v dlouhodobě neudržitelných směnných kursech. Dnes nejsou tak vysoké úroky, švédská koruna není zavěšena. Myslím, že zatím jsou dopady nynější krize méně tíživé v porovnání s rokem 1992.

Je pro vás nyní výhoda, že jste nepřijali euro?

TE: Pro švédské průmyslové výrobce to jistě výhodné je. Když porovnáte Švédsko s Německem - země, kde hodně průmyslové výroby směřuje na vývoz -, je zřejmé, že když švédská koruna výrazně oslabí, je to pro švédské výrobce výhodné v porovnání s německými firmami, jež obchodují v eurech. Takže zaměstnanci zmíněných švédských firem ze situace profitují, neboť se nepropouští. Na druhou stranu, spotřebitelé pociťují pokles kupní síly švédské měny. Ale celkově je to výhoda, mít teď nezávislou měnu.

Přijme Švédsko nakonec jednotnou měnu?

TE: To může každý pouze hádat. Většina lidí se domnívá, že k tomu dříve či později dojde. Můj osobní odhad je, že to bude trvat ještě tak deset let, než ji přijmeme.

Paul De Grauwe, belgický ekonom a jeden z ideových otců eurozóny, mi řekl, že pro Česko je v době krize lepší zůstat při své měně, že pak bude možné ji devalvovat a po krizi tak urychlit oživení - jako to učinilo Švédsko v roce 1992.

TE: Myslím, že to platí z čistě nacionalistického úhlu pohledu. Stejně jako je nyní z čistě švédské perspektivy výhodné mít nezávislou měnu. To samé samozřejmě může platit i pro Českou republiku - i ona může krotit nezaměstnanost díky nezávislé měně. Na druhou stranu však zaměstnanost, jež je získána v zemích, jako je Švédsko nebo Česko, může být ztracena jinde. A proto někdo může říkat, že jde o určitou národoveckou sobeckost. Ačkoli je pravda, že není jednoduché to spočítat a najisto říkat, že jeden zaměstnanec, jenž si takto udrží práci ve Švédsku nebo Česku, automaticky připravuje o práci jiného zaměstnance někde jinde v Evropě.

Švédsko je takzvaným státem sociálního blahobytu. Myslíte, že jde o úspěšný model hospodářské politiky a že by jej měly používat i jiné státy?

TE: Myslím, že úspěšný je, a to dokonce více, než se dalo očekávat při běžném pojímání lidské nátury. To, zda by jej měly používat jiné země, je spíše otázkou pro voliče - občany těch zemí. Není také jasné, do jaké míry je vůbec možné tento severský model „vyvážet" jinam. V některých zemích - třeba kvůli odlišnému složení obyvatelstva - by mohlo být velmi obtížné ten model úspěšně zavést.

Tore Ellingsen (47)

Profesor ekonomie na Stockholmské ekonomické univerzitě je v současné době jedním z pěti plnoprávných členů výboru pro udílení Nobelovy ceny za ekonomii. Původem Nor vystudoval ekonomii v Bergenu a na londýnské London School of Economics. Čile pracuje s ekonomickými modely, nedomnívá se však, že by tyto přispěly ke krizi, jak se domnívají někteří jiní ekonomové. "Myslím, že praktičtí uživatelé jsou sice ovlivněni učením ekonomů, ale je značně optimistické, řekl bych, předpokládat, že jen proto, že učíme některé teorie, mají tyto teorie významný dopad na jednání lidí v praxi. Nemyslím si, že existuje silná vazba mezi teoriemi a tím, co vedlo ke krizi," říká Ellingsen, jenž ke svým zálibám řadí rodinu - má dvě děti -, rokenrol a rybaření na ostrůvcích nedaleko Stockholmu. Řidičský průkaz nevlastní, řídí manželka.

Myslíte, že Skandinávci mají nějaké vlastnosti, které zde model činí tak úspěšným?

TE: Samozřejmě mohou existovat jistá genetická specifika, ale kultura a tradice hrají zřejmě mnohem významnější roli. Například rovnostářská tradice má v severských zemích kořeny zapuštěné hodně hluboko. Lidé jsou tu také zvyklí tvrdě pracovat - a to i přesto, že příjem po zdanění není kdovíjaký (smích).

Souvisí s tím i poměrně nízká míra korupce?

TE: Ano, ta plyne z vysoké míry důvěry ve společnosti a z nízké úrovně politické polarizace. Politická scéna odráží názory občanů - jsou-li značně odlišné, v extrémech, liší se mezi sebou extrémně i občané sami, což snižuje vzájemnou důvěru. Takže například povinná školní docházka uvedená ve Skandinávii v 19. století - to, že děti dělníků, úředníků, lékařů či ředitelů navštěvují tutéž školu - jistě přispěla k zrovnoprávnění ve společnosti, k posílení vzájemné důvěry.

Může k nízké korupci přispívat i fakt, že Švédsko je národnostně docela homogenním státem?

TE: Určitě. Vysoká úroveň homogenity posiluje důvěru ve společnosti. A nejen homogenita kulturní, ale i ta týkající se příjmů a mezd.

Nebojíte se proto, zejména v posledních letech, přílivu imigrantů?

TE: Neobávám se ani tolik samotného přílivu, zase tolik těch lidí není, jako spíše segregace. Zvláště pak se domnívám, že je velmi nebezpečné nechat bujet subkultury. Například zavedení muslimských škol by mělo hrozivé důsledky. Imigrace ve spojitosti s vyhroceným multikulturalismem je ničivá.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda, Stockholm.