Krizové satori: Černá labuť přiletí, jen nevíme kdy. Provázanost finančního světa se může postarat o zbytek

James Knightley: Svět je natěsno provázaný, takže se věci hroutí jako domino

Myslím si, že tu byli lidé – a nemyslím jen sebe –, kteří do jisté míry varovali před bublinou na americkém nemovitostním trhu. Krize potvrdila, jak důležité je mít kuráž a stát si za tím, o čem jste přesvědčeni. Kdyby ekonomové a regulátoři měli kuráž, kdyby dokázali rázně vystoupit a říci, že jde o hrozbu, kterou není radno brát na lehkou váhu, mohlo být vše jinak. Často totiž podobné obavy nebyly prezentovány dostatečně důrazně, takže byly smeteny ze stolu; řada těchto hlasů se bagatelizovalo. Kritici pak o sobě často začali pochybovat a přemýšlet o tom, zda náhodou opravdu nejsou pomýlení. A přišla krize, která byla mnohem horší, než kdokoli čekal.

Vedle odhodlání stát si za svým je podle mě nesmírně důležité si uvědomit, jak velkou roli hrají vazby mezi jednotlivými subjekty, jejich propojení. To řadu lidí v posledních letech šokovalo. Byli překvapeni tím, že problémy v určitém segmentu amerického trhu s bydlením dokázaly spustit dominový efekt, který zasáhl v podstatě celý svět. Mnohem lepší schopnost rozumět těmto vazbám a jejich důsledkům je tedy takový domácí úkol, který si budou muset udělat jak ekonomové, tak investoři. Jde o vazby prostřednictvím obchodu, důvěry a finančních toků, těch především.

Jaroslav Brychta: Instituce si dělají, co chtějí. Připomíná to anarchii

Celé to období let 2008 až 2009 bylo extrémně zajímavé a poučné. Poučné z hlediska toho, jak se chovají centrální bankéři, jaké jsou metody, které používají a jež jsou ochotni při řešení krizí používat. Ono to vypadá, že žijeme v anarchii; ne my, normální lidé, ta anarchie panuje mezi institucemi, které si mohou dělat, co chtějí.

Důkazů je celá řada. Vezměte si například, co dělá Evropská centrální banka. Ta jasně pošlapala smlouvu o Evropské unii tím, že nakupuje bondy, že se pustila do pomoci členským zemím eurozóny. Argumentuje tím, že podle smlouvy nemůže nakupovat na primárním trhu, tak to dělá na sekundárním. Ale v důsledku je to jedno, ty dluhopisy v bilanci má. Smlouvy – Maastrichtská kritéria a tak dále – nikoho nezajímají. Jsou důležité jen tehdy, pokud jejich dodržování není problém. Když problém nastane, mohou být v rámci eurozóny i dalších ekonomických celků velice snadno ohnuty tak, aby vyhovovaly situaci.

Co si z toho má vzít investor? Na to se těžko odpovídá. Když si vezmu, jak se to celé může vyvíjet, napadají mě jen dvě možnosti – buď se dočkáme vysoké inflace, nebo výrazné deflace. Každý z těchto scénářů favorizuje úplně jiná aktiva a investor se prostě musí rozhodnout pro jeden z nich a na něj vsadit. Případně se může snažit diverzifikovat natolik, aby ho ani jeden z těchto scénářů výrazně neohrozil. Vysoká inflace pomůže finančním aktivům, nejvíce asi pomůže zlatu a drahým kovům obecně. Vysoká deflace poškodí všechna aktiva, tedy dluhopisy, nemovitosti, akcie a cokoli jiného; vše bude trpět tím, jak porostou úrokové sazby. V tu chvíli se vyplatí mít hotovost, ovšem ne v bankách, protože ty mohou zkrachovat.

V případě, že hrozí deflace, se také vyplatí být zahedgeovaný proti volatilitě, mít nějaké opce na volatilitu. Sečteno a podtrženo, je potřeba být připraven na něco, co se posledních třicet let nestalo. Člověk si přitom jen těžko představuje, že bychom z nějakého historického vývoje mohli uhnout směrem k něčemu, co se ještě nestalo. Takovou černou labuť ale nelze vyloučit. Ona nejspíše přiletí, jen nevíme kdy. A to je hodně nepříjemné.