11 ekonomických mýtů, které přežívají argumentům navzdory

1. USA směřují k bankrotu

Lidé mají tendenci přirovnávat rozvahy států k rozvahám firem nebo domácností. To vede k obavám, že USA nevyhnutelně čeká bankrot, recese a krize, jako tomu bylo třeba v případě Řecka. Na rozdíl od firmy nebo domácnosti ale americká vláda může zvednout občanům daně, natisknout peníze nebo si půjčovat za sazbu stanovenou centrální bankou. V souvislosti s deficitem není tak důležité, kolik peněz zůstává k dispozici na výdaje, rozhodující je dopad těchto výdajů na ekonomiku. Reálným limitem pro americké výdaje je až inflace, která může vzniknout z poskytování nadměrného množství likvidity soukromému sektoru.

2. Kvantitativní uvolňování je monetizace dluhu, která způsobí hyperinflaci

Ke kvantitativnímu uvolňování (QE) dochází, když Fed využívá operace na volném trhu a mění míru povinných bankovních rezerv. Cílem programu je dosažení nižších úrokových sazeb. O QE se však často mluví v souvislosti s tištěním peněz a hyperinflací. Při samotném QE se ale aktuální hodnota čistých aktiv nemění, jen jejich struktura.

Roche to připodobňuje k přelévání prostředků mezi spořicím a běžným účtem. Vzhledem k tomu, že "levné peníze" z QE zatím nevedou k přibývání peněz v oběhu (protože zůstávají v bankovních rezervách), nemůže se zvýšit ani inflace. QE samotné jen stimuluje poptávku po úvěrech a díky nízkým úrokům ulevuje od dluhového břemene a zlepšuje finanční zdraví firem a domácností. Všechny tyto pozitivní dopady na ekonomiku je ale velmi obtížné kvantifikovat.

3. Centrální banky jen obohacují bankéře

Moc centrální banky bývá nadhodnocována. Blízký vztah Fedu s bankami vede některé lidi k domněnkám, že jeho jediným úkolem je sloužit bankám. Fed se v této oblasti angažuje více, když jsou banky v problémech. Jeho základní funkcí jako clearingového domu je zajišťovat, aby platební systém mohl hladce fungovat. Bez centrální banky by bankovnímu sektoru chyběla potřebná regulace.

"Centrální banky tady máme, protože alternativou je ponechat si platební systém z 19. století, v němž zůstával risk management bank převážně neregulovaný, bez dohledu někoho shora," vysvětluje Roche. "Současný hybridní systém mezi veřejným a soukromým sektorem komplikuje konflikt zájmů, protože centrální banka slouží nejen finančním institucím, ale i vládě. Jako celek je ale spravedlivým a racionálním kompromisem mezi čistě veřejným a čistě soukromým systémem. Není perfektní, není ale ani takový, jak ho popisují konspirační teorie."

4. Peněžní systém postavený na úvěrech je neudržitelný

Katastrofy na způsob splasknutí nemovitostní bubliny bývají indikátorem nestabilního na úvěrech založeného systému. Zhoršuje to navíc obecné vnímání dluhu jako něčeho špatného a ze své podstaty neudržitelného. Ve finančním účetnictví jsou však závazky jedné strany vždy aktivy strany druhé. Bankovní úvěr je závazek dlužníka a aktivum banky. Zda bude dluh špatný, nebo dobrý, určuje až hodnota z něj dosažená.

Roche uvádí jako příklad trh s bydlením. Pokud využijete ke koupi domu úvěr, dům se stává aktivem s vyšší hodnotou, než na jakou si můžete se svými likvidními prostředky v současnosti "sáhnout". Dluhy umožňují přesunout budoucí spotřebu, produkci nebo lepší životní úroveň do současnosti. "Za tento přesun se platí náklady, ale celkový efekt dluhů záleží na tom, jak rozumně s nimi zacházíte," dodává Roche.

5. Volný trh může vyřešit všechny problémy

Někteří ortodoxní kapitalisté tvrdí, že kdybychom nechali tržní ekonomiku bez zásahů, vyřešily by se všechny problémy. Čistý kapitalismus ale vede k maximalizaci zisku a vzniku monopolů. Neregulované monopoly pak prosazují minimalizaci mezd, mají negativní dopady na zaměstnanost, ztráty pro spotřebitele a zvýšení nerovnosti. Kapitalismus řízený dobrou vládou dokáže eliminovat tato negativa a škody pro ekonomiku.

6. Spotřebitel je více než producent

Trhy jsou zřídkakdy v dokonalé rovnováze a ekonomové obvykle diskutují o tom, čí zájmy hrají větší roli - zda zájmy výrobců, nebo spotřebitelů. Lidé mají tendenci upřednostňovat spotřebitele. Vždy záleží na tom, kde se v ekonomickém a úvěrovém cyklu právě nacházíme, obě skupiny hrají v jeho průběhu důležitou roli. "Producenty a spotřebitele bychom měli vidět jako dvě strany jedné mince. K růstu bohatství potřebujeme nejen zdravé spotřebitele, ale také inovativní producenty, kteří jsou v dobré kondici."

7. Spoření rovná se investice

Rovnice S = I je zažitým, ale hodně zjednodušeným pohledem na finanční transakce. Úspory by měly vytvářet nabídku peněz pro úvěry. Banky ale mohou vytvářet půjčky a depozita pouze nafukováním rozvah, kde stejným dílem narostou aktiva i závazky. "Když banka zvyšuje úvěry, nemusí to nutně vést k poklesu příjmů, výdajů nebo zisku. Je to pouhá změna rozvahy," tvrdí Roche.

Druhou chybou je chápání úspor a investic jako jednoduché transakce a přehlížení složitějších vazeb. Roche uvádí příklad: "Co kdybyste místo útraty 50 USD nakoupili výrobní linku ve stejné hodnotě? Získáte tím produktivní nefinanční aktivum za 50 USD. Svůj příjem jste de facto nespotřebovali, jen se vaše úroveň investic zvýšila o 50 USD. Prodávající výrobní linky pozoruje 50dolarový růst úspor. Jeho úspory vzrostly bez toho, aby druhá strana musela úspory vybrat, proto agregátně investice vytvářejí úspory."

8. Model IS-LM dobře charakterizuje ekonomiku

IS-LM je zkratkou pro vztah investic a úspor (Investment-Saving) a likvidity a peněz (Liquidity-Money). Je využíván v moderní makroekonomii k znázornění vztahů mezi reálným produktem ekonomiky a úrokovými sazbami. Nepřesně předpokládá, že úspory financují investice a že nabídka úspor je dostupná pro úvěrovou aktivitu (viz mýtus číslo 7). Také praví, že pokud úspory rostou, úrokové sazby klesají a zvyšují se investice. Vede to k falešnému dojmu, že nižší spotřeba a nižší vládní deficit vytvářejí více úvěrových prostředků.

9. Růst peněz odpovídá inflaci

Podobně jako minulá rovnice také ta další, MV = PY, bývá často chybně interpretována. M je peněžní zásoba, V je rychlost obratu peněz, P je cenová hladina a Y je reálný produkt. Podle rovnice zvýšení peněžní zásoby a rychlosti obratu peněz vede k inflaci. Rovnice je následně zjednodušena do podoby, že se "růst peněz rovná inflaci".

Hlavní problém tkví v nepřesné definici slova peníze. Ekonomové za ně obvykle považují bankovní rezervy a hotovost, ty mají ale jen nepřímý dopad na úvěrovou aktivitu, protože nejsou omezeny jen na stanovenou hodnotu rezerv. M také nezohledňuje ostatní faktory, které vytvářejí hodnotu finančních aktiv kromě peněz. M je hlavně ovlivněno poptávkou po úvěrech od kredibilních klientů.

Důležitá je jiná otázka, a to zda vede zvýšení peněžní zásoby automaticky k poklesu životní úrovně. Většinou se tak děje, ale představa, že "více peněz rovná se inflace", nám ještě neříká, zda je tato potenciální inflace nakonec dobrá pro ekonomiku.

10. Hyperinflace je způsobena tištěním peněz

Mnozí lidé věří, že je hyperinflace způsobena natištěním příliš velkého množství peněz. Roche tvrdí, že příčinou hyperinflace jsou mimořádné vážné ekonomické okolnosti, které vedou k razantnímu navýšení peněžní zásoby. Může to být dramatický propad produkce, vládní korupce, válka, změna režimu nebo ztráta suverenity monetární politiky. "Vládní dluhy a deficitní výdaje mohou hyperinflaci zhoršit, nebývají ale příčinou hyperinflace, ale spíše důsledkem ostatních politických a ekonomických událostí," míní Roche.

11. Ekonomové mají vždy odpověď

Ekonomické modely slouží k simulaci reality, ale jsou téměř netestovatelné na skutečné ekonomice. Proto je většina z toho, s čím ekonomové pracují, jen teorie nebo odhad. "K tomu všemu se ekonomie v moderní době hodně zpolitizovala, protože se ekonomové stávají poradci politiků," vysvětluje Roche. "Každá ekonomická škola má specifickou ideologii. Spíše než vědě se podobá víře."

Zdroj: Pragmatic Capitalism