Dosažení předkrizové zaměstnanosti je jen zbožné přání
Ekonomická teorie považuje za základní cíl makroekonomické politiky tzv. dynamickou rovnováhu mezi hospodářským růstem, mírou inflace, saldem obchodní a platební bilance a mírou nezaměstnanosti. V reálném životě je však snaha o co nejlepší dosažení těchto veličin velmi často limitovaná a protichůdná.
Jedním z příkladů je vazba mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti, což dokládá tzv. Philipsova křivka. Kdybych si měl vybrat jednu z těchto čtyř veličin, u které vidím největší problém, bude to asi míra nezaměstnanosti, která se stále ve vyspělých zemích drží na dlouhodobých maximech i přes obrovskou stimulaci ekonomiky v podobě "nulových" krátkodobých sazeb a fiskálních stimulů.
Hospodářská krize se velmi negativně promítla do počtu pracovních míst. V USA se dle národních statistik zrušilo v letech 2007 až 2009 8,3 milionu pracovních míst. Tento údaj není pochopitelně očištěn o kategorii tzv. částečných úvazků, kam směřovala velká část pracovních míst (v současnosti cca 7 % populace v produktivním věku!).
Pojďme se na problém nezaměstnanosti blíže podívat a vycházet ze statistických čísel, která jsou k dispozici na příkladu USA.
Graf zobrazuje od roku 1939 do září 2010 dvě sledované kategorie. Modrá čára reflektuje vývoj počtu pracovních míst. Ta má dlouhodobě rostoucí tendenci s tím, jak roste počet obyvatel USA.
Nejde o stabilní růst, ale vyskytují se i období, kdy počet pracovních míst klesá v souvislosti s propuknutím recese v ekonomice. Období 2007-2009 bylo z tohoto pohledu nejhorší v historii od 30. let minulého století. Ekonomika totiž ztratila rekordní množství 8,3 milionu pracovních míst. To recese v roce 2001 byla slabým odvarem. Tehdy došlo ke ztrátě jen 2,6 milionu pracovních míst.
Ekonomice trvalo tehdy pouhých 18 měsíců, aby tyto ztráty odmazala. Zásluhu na tom měl především rozmach nemovitostního trhu (předcházelo tomu výrazné snížení úrokových sazeb), který skrze multiplikační efekt generoval nová pracovní místa v dalších sektorech ekonomiky a hospodářský boom ve světě. Od roku 2003 do roku 2007 tak bylo v průměru měsíčně generováno 152 tisíc pracovních míst proti průměrným 116 tisícům od roku 1939.
V letošním roce, který je poznamenám pokřivenými statistikami trhu práce kvůli krátkodobému najímání po účely celostátního sčítání, které probíhá jednou za 10 let, se tvorba smrskla v průměru na pouhých 68 tisíc pracovních míst.
Sliby versus tvrdá data
Z úst čelných představitelů USA mnohokrát zaznělo, že do roku 2014 by se trh práce mohl dostat na předkrizové úrovně. Je to vůbec možné? Ekonomika sice roste, ale ztrácí na tempu. Vyjděme ze tří variant.
První říká, že ekonomika bude generovat množství pracovních sil na úrovni průměru od roku 1939, tj. 116 tisíc ročně. V tomto scénáři by tedy trvalo přibližně dalších 5,5 roku, než by ekonomika dosáhla svého předchozího maxima na úrovni počtu pracovních míst, tj. první polovina roku 2016.
Druhá varianta je optimistickou variantou spočívající v tom, že budeme kopírovat úspěšné období 2003-2007 s průměrnou tvorbou pracovních míst na úrovni 150 tisíc. V tomto případě by to trvalo přibližně 4,2 roku, tj. konec roku 2014.
Negativní varianta by spočívala v pokračování trendu, který je patrný od prosince loňského roku, kdy došlo k obratu na trhu práce. Zde by dosažení maxima trvalo 9,5 roku, tj. po roce 2020.
Řešit zaměstnanost jako izolovaný problém je nemožné – viz magický čtyřúhelník. Bez ohledu na vliv dalších veličin (míra inflace, růst HDP, snižování dluhu) existuje velmi vysoká pravděpodobnost, že tvorba nových pracovních míst bude velmi podprůměrná z důvodu toho, že chybí sektor, kde by se tato místa tvořila. Na příkladu USA je tedy lépe hovořit o realističtějším termínu 2015 až 2020, a ne o roku 2013 či 2014. Rád bych se mýlil.
