Světové války: Pohroma pro Evropu, červený hadr pro amerického býka

"Británie ovládá svět a Německo se ji o tuto výsadu snaží připravit," pronesl podle jednoho ze svých poradců na začátku první světové války tehdejší americký prezident Woodrow Wilson. Bylo tomu skutečně tak, i když se v tu dobu misky vah již pomalu dávaly do pohybu. Před začátkem a na počátku války platila za nejsilnější světovou velmoc Velká Británie, zatímco Spojené státy, které k zemi nepřetržitě srážely neefektivní politický systém, disfunkční hospodářství a rasové konflikty, jen zpovzdálí přihlížely, jak vypadá skutečná ekonomická prosperita a jak se dělá velká politika.

Konec starého světového řádu

První světová válka, která byla ve své době nejhorším konfliktem v historii lidstva, způsobila, že se otěže globálního dění začaly přesouvat z Británie do USA. V té době se totiž naprostá většina evropských zemí zapojených do válečných bojů, Velkou Británii nevyjímaje, extrémně zadlužila, aby mohla financovat výrobu a nákupy zbraní a techniky. Země Dohody se navíc v průběhu války obracely se stále více zakázkami na vojenskou techniku na americké firmy, což tamní ekonomiku nakoplo. Jen Británie v roce 1916 koupila více než čtvrtinu leteckých motorů, polovinu střeliva a takřka všechnu ropu od svých obchodních partnerů, jimž dominovala právě Amerika.

K tomu se během války ostrovní království stalo z převažujícího věřitele většinovým dlužníkem. Země jako Kanada, Chile, Argentina nebo Švýcarsko si totiž v obavách o budoucí vývoj přestaly půjčovat v Británii a začaly prodávat dluhopisy denominované v amerických dolarech. Zejména bolestivý byl pro Británii rok 1915, kdy se z amerického dolaru stala na úkor britské libry díky novým půjčkám Anglie a Francie na financování válečných aktivit světově nejrozšířenější rezervní měna.

Spojené státy se do první světové války nehrnuly, prezident Wilson dokonce prohlašoval, že by rád dosáhl "míru bez boje". Rozhodujícím faktorem, který USA ke vstupu do bojů dohnal, se paradoxně staly nebezpečně bobtnající dluhy Británie a Francie, které byly najednou tak velké, že Spojené státy jednoduše nemohly dovolit, aby tyto dvě země skončily mezi poraženými a američtí věřitelé přišli o své peníze, které do válečné mašinérie prostřednictvím půjček zemím Dohody nalili.

Když válka v roce 1918 skončila, byly evropské ekonomiky paralyzované nutností rozsáhlé obnovy infrastruktury a městských aglomerací. Spojené státy si naproti tomu užívaly ekonomické expanze, k čemuž přispělo i to, že se na rozdíl od Evropy nemusely potýkat s kritickým nedostatkem mužské populace, jejíž část byla na starém kontinentu ve válce zabita nebo zmrzačena.

Meziválečná brzda

Poválečná prosperita Spojených států ale netrvala věčně. Jedenáct let po dosažení míru, v říjnu 1929, přišel krach na Newyorské burze, který v zemi odstartoval Velkou hospodářskou krizi, jež se následně přes Atlantský oceán přelila i na starý kontinent. Krize na Spojené státy dolehla velmi tvrdě, některé statistiky hovoří až o třetinovém poklesu průmyslové výroby, skokovém růstu míry nezaměstnanosti nad 20 % a nejprudším poklesu spotřebitelských cen v historii unie.

Podle historiků je potřeba hlavní příčinu Velké hospodářské krize hledat v neschopnosti poválečné spolupráce Spojených států, Francie, Británie, Japonska a Německa. Válečné zkušenosti Německa, Francie, Británie a Japonska tyto země přesvědčily, že je nutné zásadně přehodnotit vzájemné vztahy a priority. Spojené státy, které v té době měly jako jediná světová velmoc dostatek síly a autority na stvrzení nového světového pořádku, ale odmítly takovou hru hrát, protože dobře věděly, že by zásadní proměnou musely projít i ony. Velká Británie například byla ochotná odpustit Francii podstatnou část jejího dluhu, nakonec ale tuto možnost zavrhla, protože by jinak sama nebyla schopna dostát svým závazkům vůči USA, které o škrtání dluhu nechtěly ani slyšet.

Na konci 30. let 20. století se USA z krize oklepaly. V té době se již však Evropa znovu nořila do válečné temnoty. Historie se více méně opakovala, jen namísto Velké Británie již nejsilnější figurkou na světovém herním plánu byly Spojené státy.

Krutý výpad proti zaoceánskému obrovi

Stejně jako velká část evropských zemí se po první světové válce začalo i Německo cítit ohrožené americkou nadvládou, jako jediné však zvolilo krajní "řešení" v podobě nového válečného konfliktu. Adolf Hitler se odmítl odevzdat do rukou Spojených států, využil frustrace německého národa a pokusil se rozložení sil ve světě změnit šířením antisemitské konspirační teorie o židovském plánu na ovládnutí světa. Předsevzal si, že porazí Polsko, Ukrajinu a Rusko, a územně i ekonomicky se tak vyrovná Americe.

Snahy nacistického Německa ovšem byly od samého začátku odsouzeny k neúspěchu. Na konci 19. století převyšovala americká ekonomika německé hospodářství jen asi o třetinu, těsně před začátkem první světové války byla ekonomika Spojených států oproti německému hospodářství téměř dvojnásobná a v roce 1943 již rozdíl dosahoval takřka 400 %.

Německo se navíc od začátku druhé světové války potýkalo s nedostatkem pracovní síly, který suplovalo "zotročením" statisíců až milionů porobených lidí z okolních zemí. Je přitom jasné, že ekonomika stojící na nedobrovolné práci mas lidí má mělké základy. A tak v Evropě německá armáda zanedlouho přešla do defenzivy, až byla nakonec spojeneckými vojsky, k nimž se v roce 1941 přidaly po útoku Japonska na Pearl Harbor i USA, zcela rozdrcena.

Německé odhodlání překreslit světovou mapu tak nejenže skončilo neúspěchem, ale ještě posílilo pozici Spojených států coby nejvýznamnější světové velmoci. Evropa se po konci druhé světové války musela opět soustředit primárně na obnovu zničených měst a infrastruktury, zatímco Spojené státy, které utrpěly ve srovnání se zeměmi starého kontinentu minimální ztráty, mohly všechnu sílu soustředit do vývoje nových technologií, inovací a rozšiřování svého politického vlivu.

Zdroj: TheAtlantic