Dvouprocentní inflační cíl ČNB je mimo realitu

Přiznejme si, že snižování inflačního cíle banky ze šesti na dvě procenta bylo taženo překvapivě rychlým poklesem tempa růstu cen, za což ČNB z velké části "vděčila" právě dovážené inflaci.

Nízká inflace, posilování koruny a růst ekonomiky je trojčlenka českého hospodářství. Proto bychom aktuální rétoriku ČNB ("koruna nemá důvod posilovat") měli chápat jako "komunikační strategii" pro minimalizaci posilování koruny k euru, nikoli jako změnu ekonomického názoru.

Otázkou je, zda by střednědobé odchýlení tempa dovážené inflace nemělo vést ke střednědobé změně inflačního cíle národní banky. Nemá ČNB přestat usilovat o dosažení inflace na hranici dvou procent a akceptovat inflaci zhruba na jednom procentu?

ČNB může namítnout, že dvě procenta jsou prostě její cíl a přes to vlak nejede. Avšak ve svém materiálu, kde vysvětluje, proč jsou dvě procenta tím správným cílem, také píše: "ČNB nadále chápe své inflační cíle jako střednědobé, od nichž se skutečná inflace může přechodně odchýlit v důsledku exogenních šoků." Asi nebude sporu, že importovaný růst cen je exogenním šokem, takže tímto se urputnost ČNB nevysvětluje.

Je potřeba si uvědomit, že oslabení koruny v listopadu 2013 nebylo vedeno snahou dosáhnout inflace na úrovni dvou procent, ale odstranit deflační hrozbu. Je ale potřeba bránit deflační hrozbě, když ekonomika roste o čtyři procenta? Není.

Tím se vracíme na začátek roku, kdy jsem psal, že pokud se ČNB rozhodne trvat na dosažení svého inflačního cíle a snížení tlaků na posilování koruny, musí měnu dále oslabit. Dokud bude inflace v eurozóně nízká, musí ČNB lámat uměle kurz v situaci, kdy již uměle zlomila sazby.

Nebo si může ČNB říci, že deflační hrozba je zažehnaná, že se můžeme vracet k normálu, ač to může být normál nový. Tyto úvahy urychlí aktuální tlaky na posilování koruny a nutnost ze strany ČNB intervenovat a kumulovat devizové rezervy.