Ekonomika a politika: Proč se nesmíme nechat pohltit přítomností
V roce 1929 ještě nikdo nedoufal v budoucnost a nikdo si nechtěl připomínat minulost. Proto všichni tak bezuzdně propadli přítomnosti, napsal německý historik umění a publicista Florian Illies v knize Láska v časech nenávisti. O necelých sto let později je svět v situaci, která nás nutí se nad jeho slovy zamyslet.
Rok 1929 byl rokem tiché paniky. Politické násilí se mísilo s kulturním rozmachem, stejně jako hospodářský optimismus s neviditelnými prasklinami ve finančním systému. Málokdo tušil, že je Velká hospodářská krize na spadnutí a že o pár let později se Evropa propadne do válečného běsnění. Illiesova slova zachycují atmosféru doby, kdy se lidé odvraceli od minulosti, příliš bolestivé a sporné, a nevěřili v budoucnost, která byla mlhavá a nejistá. Zbývala jim pouze přítomnost. A v ní se rodily krátkozraké vášně, jež živily extrémy.
Současnost je v mnohém jiná, ale logika je až nepříjemně podobná. Žijeme ve světě VUCA, tedy v prostředí, které je nestálé (volatility), nejisté (uncertainty), složité (complexity) a nejednoznačné (ambiguity). Každý z těchto prvků podrývá naši schopnost plánovat a věřit, že dlouhodobá strategie má smysl. Když k tomu přimícháme klimatickou krizi, technologické otřesy, geopolitické napětí a ekonomické turbulence, dostaneme koktejl, po jehož požití lidé mají logicky chuť se soustředit jen na "tady a teď".
Polarizace společnosti tento efekt násobí. Minulost se stává bojištěm různých interpretací a není prostor pro konsenzus v tom, co se vlastně stalo a co si z toho odnést.
Budoucnost je pak terčem vzájemného obviňování. Každá představa o ní je rychle odmítána jako utopie, dystopie nebo naivita. Přítomnost tak zůstává jediným prostorem, v němž se lze shodnout. Tato shoda ale často neznamená spolupráci, mnohdy jde jen o sdílení okamžitého hněvu, strachu nebo nadšení.
V takovém prostředí se daří populismu. Politici, kteří nemusejí skládat dlouhodobé účty, mohou pouze správně nacítit tep doby. Svými kroky jej pak zesilují či zrychlují. Nepotřebují minulost, protože ta je rozdělená, nekonsenzuální. Nepotřebují ani budoucnost, protože ta je jako vždy nejistá. Využívají pouze přítomnost, aby mobilizovali své příznivce a ukázali na nepřátele, často bezprostředně po nějaké události či vyvstání nového fenoménu. Rychlost sociálních sítí jim pomáhá.
Neustálé zadlužování problémy Evropy nevyřeší
Háček není v tom, že se zajímáme o přítomnost. Problém je, když se z přítomnosti stane jediný referenční rámec. Přítomnost bez ukotvení v minulosti a bez směru do budoucnosti je jako plavba bez kompasu – může působit svobodně, ale stačí první bouře, aby se loď ztratila či rozbila o nejbližší útes.
Ponaučení se z roku 1929 je jednoduché, ale ne snadné k přijetí či provedení: Odolnost společnosti závisí na schopnosti udržet trojúhelník času, tedy učit se z minulosti, mít realistickou, ale inspirující představu o budoucnosti a přítomnost chápat jako prostor pro přípravu, ne pouze okamžitou spotřebu emocí.
Pokud tuto rovnováhu neobnovíme, riskujeme, že stejně jako na konci 20. let 20. století bezuzdně propadneme přítomnosti. A pak už budeme jen moci doufat, že cena, kterou za to zaplatíme, nebude příliš vysoká.
Aktuality
