Přepisuje se světový řád a hrozí finanční i vojenské konflikty, varuje hedgeová legenda Ray Dalio. Jaké jsou protiargumenty?
Letošní vlna nejistoty vyvolaná zaváděním cel vyvolává obavy z recese a vyšší inflace a odráží se v cenách aktiv na finančních trzích. Podle slavného investora a také historika ekonomických cyklů Raye Dalia je to ale podobné, jako když se při pohledu na rozbouřené moře soustředíte na vysoké vlny, ale přehlížíte blížící se tsunami. Cla jsou podle Dalia pouze symptomem a průvodním znakem většího, hlubšího a historicky zakotveného příběhu. Jsme ve fázi rozpadu světového ekonomického i politického řádu, který definoval uplynulých zhruba sedmdesát let.
Masivní dluhy, nerovnováhy a konec globalizace. Dosavadní ekonomický model stál na jednoduché logice – USA utrácejí, Čína vyrábí, obchodní bilance je nevyrovnaná a schodek se financuje dluhem. To fungovalo v globalizovaném světě. Jsme ale v éře, kdy si státy navzájem nevěří, a tak se provázanost světa stává rizikem. USA se bojí, že Čína přestane dodávat klíčové komponenty. Čína se bojí, že jí USA nezaplatí. Již nejsou nepředstavitelné věci jako pozastavení výplat úroků z dluhů "nepřátelským zemím", nucený swap dluhu, kapitálové kontroly nebo nové formy daní. Podle Dalia to není dlouhodobě udržitelný stav, a proto je nevyhnutelná transformace mezinárodního obchodního a měnového systému.
Jeho závěry působí přesvědčivě. Historie pamatuje podobné fáze, třeba 30. léta 20. století nebo období po rozpadu Brettonwoodského systému. Vysoké dluhy, rostoucí nerovnosti a nedůvěra mezi státy, to vše tehdy také platilo. V současnosti se k tomu přidává technologická revoluce, která destabilizuje pracovní trh a zrychluje odliv kapitálu. USA s dluhem přes 130 % HDP jsou epicentrem toho všeho a jejich významný věřitel (Čína) je zároveň strategickým konkurentem.
1. Politický řád se hroutí. Polarizace, populismus a konec kompromisu. Ekonomické nerovnosti se přelévají do politiky. Ztráta důvěry, zklamání z elit, kulturní konflikty – to vše živí populismus. Demokracie, jak ji známe, je pod tlakem. Kompromis se stává slabostí, hraje se podle pravidla "všechno, nebo nic". A tam, kde se politika mění v boj o přežití, často nastupuje autoritářství. Dalio připomíná, že demokracie nejsou věčné. Vyžadují stabilní střední třídu, důvěru v pravidla a ochotu ke kompromisu. Když tyto prvky zmizí, jako se to děje v řadě západních zemí, politický systém se začíná drolit zevnitř. Historické paralely s meziválečným obdobím jsou znepokojivě přesné.
Právě tady ale najdeme i prostor na faktory, které mohou narušit ponurý cyklus popisovaný Rayem Daliem. Demokracie je odolnější, než si mnozí myslí. Má schopnost regenerace, přenastavení pravidel a návratu důvěry. Protesty, občanský aktivismus, nové formy participace – to vše může být spíše projev vitality než krize. Polarizace může být fází přechodu, nikoli destrukce.
2. Geopolitický řád se mění. Hegemon odchází a rivalita roste. Podle Dalia sledujeme konec unipolárního světa s USA v čele. Namísto mezinárodní spolupráce nastupuje geopolitická konkurence, která se nevede jen na bojištích, ale především v ekonomice, technologiích a datech. Obchodní a technologické války, dezinformace, měnová rivalita se stávají normou.
Zároveň ale nelze přehlížet, že si USA i přes relativní ústup stále drží silnou pozici, zejména v technologickém výzkumu, inovacích, kultuře i měnové dominanci. Čína sice stále sílí, ale zároveň čelí rizikům demografického úpadku, strukturálního dluhu a sociálních nerovností. Geopolitická změna tedy nemusí nutně znamenat kolaps stávajícího řádu, pouze jeho transformaci do nového rovnovážného stavu.
3. Změny klimatu a technologie jako akcelerátory krize. Klimatické změny a nástup umělé inteligence nejsou příčinami krize, ale jejími akcelerátory. Extrémní počasí, pandemie, rostoucí náklady na adaptaci – to vše destabilizuje již tak napjaté rozpočty a infrastrukturu. AI mezitím mění trh práce, distribuci moci i tempo inovací. Dalio správně upozorňuje, že technologie může být nástrojem prosperity i destrukce, záleží na tom, jak ji společnosti zvládnou zasadit do smysluplného rámce.
Nesmíme ale zapomínat na lidskou schopnost adaptace a na prostor pro další růst. Ačkoli Daliův scénář působí neúprosně logicky, nelze zapomínat na umění adaptace. Západní společnosti sice čelí strukturálním výzvám, ale disponují silným sociálním kapitálem, vědeckou základnou a tradicí právního státu. Dějiny nejsou deterministické, takže lidská rozhodnutí, inovace a spolupráce mohou vývoj zvrátit jinam, než naznačují modely z minulosti. Pokud se ale tentokrát nezvládneme adaptovat a nebudeme odolní, Daliův výhled – v červnu o něm mimochodem vydává další knihu, a zřejmě i proto jeho současné kolečko po amerických médiích – se může s historií nepříjemně "rýmovat".
Jak zvládnout měnící se svět?
Svět se v každém případě mění tempem, na jaké nejsme zvyklí. Co dělat, pokud chceme v takovém prostředí nejen přežít, ale i uspět?
- Základem je diverzifikace, a to nejen finanční, ale i profesní a mentální. Spoléhat se na jediný zdroj příjmů, dovedností či informací je luxus, který si málokdo může dovolit. Stejně důležité je budovat rezervy a osobní odolnost, nejen tu ekonomickou, ale i psychickou. V časech nejistoty je klidná hlava často tím nejcennějším aktivem.
- Historie by měla být naším průvodcem, ne strašákem. Učení se z minulosti – z krizí, reforem i selhání – nám může pomoci identifikovat vzorce a rozpoznat, kdy se nacházíme na prahu změny. Právě teď na něm zřejmě stojíme.
- Zároveň je klíčové sledovat svět v celé jeho šíři, tedy nejen domácí zprávy, ale globální trendy v technologiích, investicích i politice. A především se učit, neustále. Snažit se pochopit a využívat umělou inteligenci, digitální nástroje, práci na dálku, decentralizované finance. To všechno formuje svět, ve kterém budou žít nejen naše děti, ale i my sami.
- Nesmíme zapomínat na lokální vazby a komunity. V době, kdy státy ztrácejí důvěru a globální řetězce selhávají, se stává největší jistotou člověk, kterému můžete osobně důvěřovat. Sousedé, přátelé, spolupracovníci a samozřejmě rodina, ti všichni budou základem nové stability.
- A nakonec je potřeba otevřenost. Nikoli víře v katastrofu, ale porozumění komplexitě. Ne slepé důvěře v pokrok, ale schopnosti zpochybňovat i to, co považujeme za jisté. Dalio nevyzývá k panice, ale k myšlení. Právě to je přitom možná ta největší výzva dneška. Dalio nás učí myslet v souvislostech, cyklech a silových liniích, které nejsou na první pohled vidět. Změny, které prožíváme, nejsou výkyvem, ale přerodem. A přežijí (a uspějí) ti, kteří včas pochopí, jak se mění pravidla hry – v ekonomice, politice i technologiích.
