Psychologie investora (10. díl): Je to moje, takže je to cennější!

Efekt vlastnictví není v souladu se standardní ekonomickou teorií, která tvrdí, že lidská ochota za něco zaplatit by se měla rovnat lidské ochotě onen statek prodat. Kognitivní psychologové nicméně zjistili, že minimální prodejní ceny, které lidé uvádějí, mají silnou tendenci převyšovat maximální kupní ceny, které jsou ochotní za danou věc zaplatit.

Lpění

Z toho vyplývá, že vlastnictví aktiva toto aktivum "obdařuje" určitou přidanou hodnotou. Efekt vlastnictví může ovlivnit postoje k vlastněným věcem v průběhu dlouhých období, také se ale může objevit ihned poté, co danou věc získáme do svého vlastnictví.

V roce 1991 napsali Daniel Kahneman, Jack Knetsch a Richard Thaler článek s názvem Anomálie: Efekt vlastnictví, averze ke ztrátám a předsudek statu quo. V něm uvádějí zajímavý příklad, který dokládá, že ani ekonomové se často nechovají podle předpokladů tradiční ekonomické teorie:

"Známe jednoho ekonoma, který je velkým milovníkem vína. Před lety si koupil několik výběrových bordeaux. Od nákupu se hodnota těchto vín podstatně zvýšila, a tak láhev, která stála pouze 10 dolarů, se nyní na aukcích prodává za 200 dolarů. Tento ekonom některá z těchto vín příležitostně popíjí, nicméně svá vína za aukční cenu není ochoten prodat, ale ani by si za tuto cenu další láhev nekoupil. Podléhá tedy efektu vlastnictví."

Efekt vlastnictví může způsobit, že investoři budou (příliš dlouho) držet cenné papíry, které dříve nakoupili, protože jsou dobře obeznámeni s charakteristikami těchto investic. Obeznámenost nicméně racionálně neospravedlňuje ponechání si investic, jejichž vyhlídky jsou nejisté, či které jsou významně nadhodnocené.

Zamilovanost

Typickým příkladem může být držení akcie, o které se investor domnívá, že o ní ví vše. Svého akciového "miláčka" si hýčká a rozmazluje. Investor si řekne: "Tuto společnost velice dobře znám a všichni známí mi říkají, že se jí dobře daří." A to mu stačí.

Je toto racionální chování? V žádném případě! O investičním rozhodnutí skutečného investora, tedy investora s dlouhodobým investičním horizontem (těch je mimochodem drtivá většina), musí rozhodovat pouze vztah mezi aktuální tržní cenou a fundamentální vnitřní hodnotou dané akcie, tedy to, zda je daná akcie podhodnocená či nadhodnocená.

Staré investiční přísloví říká: "Dobrá společnost není vždy dobrou investicí." Tržní ceny akcií momentálně prosperujících společností jsou často vzhledem k ziskům či tržbám velice vysoké a často se jim říká růstové akcie (growth stocks). Když se investoři dočkají prvního negativního překvapení, třeba neočekávaného poklesu zisku, cena takové akcie se může prudce propadnout. Stále může jít o dobrou a prosperující společnost, nicméně se ukázalo, že tržní očekávání byla příliš vysoká, a proto se investor, lépe řečeno naivní spekulant, propadl do velké ztráty.

Jak nepodlehnout efektu vlastnictví

Jedním ze zjištění behaviorálních ekonomů je to, že tržní zkušenost podstatně zmírňuje efekt vlastnictví. Samozřejmě není nutné prodělat na burze kalhoty, abyste se naučili efektu vlastnictví vyvarovat. Ostatně pokud jste začínající investoři, své investice pravděpodobně často konzultujete s finančním poradcem.

Pokud je investor vůči drženým papírům zaujatý, finanční poradce by mu měl položit následující otázky: "Pokud byste musel svou současnou pozici v cenných papírech dané firmy prodat a utrženou hotovost alokovat podle svého uvážení, využil byste celou tuto hotovost na opětovný nákup cenných papírů této firmy? Domníváte se, že pokud byste nyní cenný papír nevlastnil, nakoupil byste ho v současnosti ve stejném množství?"

Investoři si po těchto otázkách uvědomí, že by se možná hypoteticky zachovali jinak, pokud by drželi danou hodnotu v hotovosti. Je také účelné se investora (investoři sami sebe, jsou-li k sobě poctiví) zeptat na jeho záměry s držením tohoto cenného papíru: "V co doufáte, že držením tohoto cenného papíru dosáhnete, a jak vám tento cenný papír pomáhá v dosažení vašich finančních cílů?" Zdůrazňování dlouhodobého pohledu na finanční cíle může investora přesvědčit, aby více vnímal fakta.

Co se obeznámenosti s finančními produkty a investičními instrumenty týče, behaviorální ekonom Michael Pompian radí, aby finanční poradci klientům vždy ukázali dlouhodobou statistiku historické výkonnosti těch instrumentů, o kterých se sami domnívají, že by v portfoliích jejich klientů neměly chybět. Zdůrazňuje, že se drobní investoři musejí se svými investicemi cítit pohodlně. Proto doporučuje, aby byl přechod z nevyhovujícího portfolia na optimální portfolio plynulý a vícefázový. Pokud by se totiž portfolio drobného investora v několika málo dnech překopalo, slabší povahy by mohly mít potíže se s prudkou změnou smířit. Investování je většinou proces na několik desítek let, takže postupná proměna portfolií nikomu neublíží.