Švédové s ní pohořeli, Brusel ji chce zavádět. K čemu ta daň bude?

Proti zavedení takové daně zatím nejhlasitěji protestují Britové. Překvapivě to nejsou Švédové. Ti totiž jako jediní mají se zavedením Tobinovy daně již své zkušenosti - dosti neblahé.

V lednu 1984 začala být ve Švédsku uvalována daň z nákupu akcií a opcí, sazba původně činila 0,5 procenta. V roce 1986 došlo ke zvýšení daňové sazby a daň začala být vyměřována i při nákupu dluhopisů. Investoři rychle započetli současnou hodnotu budoucích daňových plateb z dodatečně pořízeného aktiva, čímž došlo k obecnému poklesu cen aktiv. Ceny aktiv dále poklesly poté, co bylo oznámeno zmíněné navýšení daně.

Dodatečný daňový výnos, jenž se zavedením daně realizoval, přitom zůstal daleko za plány švédské vlády - ta předpokládala, že vybere ročně 1,5 miliardy švédských korun, kdežto realita přinesla mnohem žalostnější výsledek, a sice průměrný roční dodatečný výnos 50 milionů švédských korun.

A to odhlížíme od druhotných efektů, jež způsobil pokles obchodní aktivity (například od redukce v příjmech ze zdanění kapitálu).

Pokud bychom je brali v potaz, celé švédské dobrodružství s uvedením obdoby Tobinovy daně dopadá mnohem hůře. Za pouhé dva roky, do roku 1986, se 60 procent zobchodovaného objemu (aktiv jedenácti nejvýznamnějších švédských titulů) přesunulo ze Stockholmu do Londýna; švédský opční trh téměř přestal existovat a obchody s termínovými kontrakty poklesly o 98 procent.

Padesát procent titulů, které se do uvedení daně obchodovaly ve Stockholmu, "prchlo" do roku 1990 na londýnskou burzu. Prostě fiasko! Když byla daň během let 1990 a 1991 postupně zrušena, přitom nastal opětovný boom švédské burzy.

Poučí se Brusel ze švédského fiaska? Zatím to tak nevypadá.