Proč si analytici stojí za svým, přestože jsou někdy úplně vedle?

Akcioví analytici nabízejí odhady zisků, které by měly svědčit o zdraví společností. Bohužel se poměrně často svými očekáváními tak trochu "netrefí"a místo toho, aby nové informace zakomponovaly do dalších analýz, drží se svého zkresleného pohledu.

Investoři jsou svými největšími nepřáteli aneb tři hrozby pro vaše portfolio

Za finanční krizi v roce 2008 mohla tvrdohlavost analytiků

Má to co dělat s lidskou psychikou. Lidé mají ve zvyku vytvářet spíše takzvaná adaptivní očekávání, což znamená, že má při tvorbě jejich odhadů budoucnosti velkou váhu minulý vývoj. Kvůli tomuto povahovému rysu však na trhu dochází k chybnému ohodnocování aktiv.

Beshears se například domnívá, že chování analytiků přispělo ke vzniku krize v letech 2007 až 2008. Navzdory stále slabším datům, která přicházela z nemovitostního trhu, analytici stále doporučovali aktiva související s realitami jako atraktivní investici (například cenné papíry zajištěné nemovitostmi). Důsledkem toho bylo, že se nemovitostní bublina nafukovala mnohem déle. Nevyhnutelný krach měl proto následně mnohem ničivější následky.

Studie navíc podtrhuje dopad psychologických zkreslení na formování chování účastníků trhu. Výzkum prokázal, že ve chvíli, kdy vyjde najevo, že jsme v něčem došli k chybnému rozhodnutí, přestože můžou být důkazy nevyvratitelné, snažíme se toto "šlápnutí vedle" všemi možnými způsoby obhájit. Není se ani co divit. Než jsme k tomuto rozhodnutí dospěli, museli jsme investovat čas, peníze i námahu, a proto se nyní snažíme kompenzovat vynaložené náklady (v ekonomické teorii také často používáme výraz tzv. náklady mrtvé váhy neboli sunk costs). Nebo nám prostě jen naše ego nedovoluje ustoupit.

Přehlížíme realitu

Analytik, který hodně přestřelí svůj odhad čtvrtletních zisků, nemůže připustit, že se do takové míry mýlil, proto svoje očekávání zkoriguje relativně méně než analytici, kteří byli blíže konsenzu. Ukážeme si to na příkladu:

Představme si, že jeden analytik odhadne čtvrtletní zisky v hodnotě 1,1 USD na akcii a druhý, který je blíže konsenzu, očekává zisk na akcii 1 USD. Firma však oznámí zisky v hodnotě pouze 0,90 USD na akcii. První analytik se "seknul" o 20 centů, druhý jen o 10. Oba poté svá celoroční očekávání zrevidují směrem dolů, ovšem jak dokládá výzkum, první analytik, který hodně přestřelil, zkoriguje své odhady méně, než druhý.

Beshears spolu s Katherine L. Milkmanovou z Wharton School University of Pennsylvania vysledoval tento jev na vzorku více než 6 200 čtvrtletních předpovědí analytiků týkajících se zhruba 3 500 firem zkoumaných po dobu 18 let (od roku 1990 do roku 2008). Z tohoto průzkumu získali například údaje o tom, jak daleko se analytici se svými odhady v průměru lišili od konsenzu a od následně reportovaných skutečných zisků, nakolik podle nově nabytých informací korigovali své celoroční prognózy a nakolik se tyto zrevidované prognózy následně blížily realitě. Pomocí složitých statistických metod pak získané proměnné analyzovali, aby podrobně popsali chování analytiků při tvorbě a revizích odhadů.

Mezi jejich nejzajímavější zjištění patří tato:

• Čím dále byli analytici od konsenzu, tím méně aktualizovali své celoroční prognózy na základě nových informací;

• analytici jsou tvrdohlaví, což jim zabraňuje formovat očekávání přesně;

• za svou neústupnost jsou trestáni - nejsvéhlavější analytici s nejvychýlenějšími odhady se nikdy neumisťují v žebříčcích "top analytiků".

Beshears a Milkmanová rovněž na základě rozhovorů s analytiky z Wall Street zjistili, že je zkreslené vnímání společností charakteristickým rysem, tedy jakousi profesionální deformací, lidí z oboru, které si jsou sami analytici vědomi. "Dokázali toto chování rozpoznat u svých kolegů, ale už nedokázali pomoci sami sobě," dodává Beshears.

Přítomnost tzv. eskalačního zkreslení, jak tento jev Beshears a Milkmanová označují, se však nemusí omezovat jen na akciové trhy. Můžeme jej zpozorovat i při obchodování s jinými aktivy, jako jsou třeba dluhopisy, kde mu podléhají úvěroví analytici, pracovníci ratingových agentur nebo oddělení řízení rizika jednotlivých bank.

Zdroj: gsb.stanford.edu