Státní dluhopisy – sázka na jistotu?

V souvislosti s aktuální ekonomickou situací a záměry ministerstva financí nabídnout uložení peněz do státních dluhopisů rovněž širší veřejnosti se nabízí otázka, nakolik mohou tyto nástroje splnit očekávání, která do nich konzervativní investoři vkládají.

Vezměme nejjednodušší příklad obligace s pevnou úrokovou sazbou. Ta nabízí k datu své splatnosti předem známý výnos, který investor získá nezávisle na tržních podmínkách (aktuálně dle splatnosti konkrétního titulu cca.1,5 – 6 % p.a.).

Co se ale stane, bude-li potřebovat své peníze dříve? S domácími státními obligacemi existuje poměrně likvidní trh, na který má majitel dluhopisů přístup prostřednictvím svého obchodníka s cennými papíry. Případný prodej dluhopisu před splatností však proběhne za aktuální tržní cenu.

Výsledek celé investice tedy nelze dopředu přesně stanovit a investor ztrácí výhodu pevného výnosu do splatnosti.

Tržní cena dluhopisů se odvíjí od ochoty kupců, s jak velkým výnosem do splatnosti jsou připraveni danou obligaci v konkrétní okamžik koupit.

Roste-li jejich požadavek na tento výnos, což nastane např. v případě růstu úrokových sazeb, zákonitě musí klesnout cena dluhopisu a naopak.

Majitel dluhopisu tak může získat vyšší i nižší zhodnocení, než s jakým původně počítal.

Proporce, v jaké se mění cena dluhopisů v závislosti na růst či pokles požadovaného výnosu do splatnosti, je dána především průměrnou dobou do splatnosti (tzv. durací). Čím je delší, tím citlivější je cena dluhopisu.

Platí zde přibližně nepřímá úměra. Např. v případě jednoletého dluhopisu klesne jeho cena při 1% nárůstu požadovaného výnosu o 1%. U dluhopisu 20tiletého však už o cca. 20%.

Co z toho vyplývá? Předpokládáme-li pokles úrokových sazeb, kupujme dluhopisy s delší splatností než je předpokládaná doba investice. Obáváme-li se naopak spíše růstu úroků, pak nakupujme obligace s kratší splatností.

Nechceme-li spekulovat vůbec, nakupujme obligace se splatností odpovídající předpokládané době investice. Pak bude dosažený výnos skutečně dopředu známý a garantovaný dlužníkem – tedy českým státem.

V souvislosti s aktuální všeobecnou panikou a pumpování peněz do ekonomiky ze strany mnoha států se objevují pochyby ohledně budoucí schopnosti těchto zemí splácet vyrobené dluhy.

Opravdu, nedávné zprávy ze zemí jako Island, Lotyšsko, Ukrajina nebo i nám už docela blízké Maďarsko příliš klidu v tomto ohledu nepřinesly. Tvrzení, že Česká republika je na tom přece jen lépe, působí sice už omšele, ale přece jen je pravdivé.

Položme si ale trochu fatalistickou otázku. Co by se stalo, když by stát selhal, nedodržel své závazky a vyhlásil bankrot? Zůstaly by například bezpečnými vklady u domácích bank, jejichž bilance jsou plné právě státních dluhopisů jako alternativy k poskytování úvěrů firmám a občanům, do kterých se jim v dnešní době nechce už tolik jako dříve? Asi každý odpověď tak trochu tuší...

Bezpečnější uložení peněz než státní obligace domácí vkladatel těžko nalezne.

Jak již bylo zmíněno, státní dluhopisy se obchodují na mezibankovním trhu. Zájemce tak potřebuje obchodníka s cennými papíry, který má na něj přístup.

Papíry jsou pak ve prospěch majitele registrovány ve Středisku pro cenné papíry nebo na zákaznickém účtu příslušného obchodníka. Ještě jednodušší formou je nákup podílových listů otevřeného podílového fondu, který do státních obligací investuje.

Další šanci by mohla přinést již avizovaná přímá nabídka nové emise ministerstva financí pro drobné investory. Od této alternativy si můžeme slibovat především větší jednoduchost.

Základní principy zůstanou – pevný výnos, ale až do splatnosti, a bezkonkurenční, byť určitě ne absolutní jistota splacení závazku. Nic více, nic méně.