Mýtus, který vás může stát dost peněz: Bezpečné banky

Pocit bezpečí, který se snaží marketingová oddělení bank ve spolupráci s politiky navodit, vede k tomu, že většina lidí vůbec nepřemýšlí o tom, že by své peníze neměla uložené v bance. Rozhodnutí o tom, co uděláme se svými penězi, je přitom zásadní. Banka je služba a náš partner. A i zpočátku skvělý vztah může za nepříznivých podmínek skončit katastrofou. Stačí, když jeden z partnerů neustojí situaci.

České banky, lépe řečeno české dcery zahraničních finančních ústavů, jsou povětšinou chváleny za svou dobrou kapitálovou vybavenost. Někdy jsou možná až příliš konzervativní. Pro střadatele to znamená relativně oprávněný pocit bezpečí, i když možná za ne tak atraktivních úrokových podmínek. V rámci Evropy nicméně náš bankovní sektor působí celkem důvěryhodně, problémy španělských nebo třeba kyperských bank znějí českým uším takřka exoticky.

Věříme bankám, ...

Banky ve Spojených státech vyšly z krize silnější, slýcháme často. Program TARP na jejich podporu a obrovské injekce likvidity od centrální banky vrátily celý finanční sektor velice rychle do černých čísel. Něco prohnilého je však bankovním království americkém.

Regulace a pojištění amerického bankovního sektoru má primárně v popisu práce FDIC (Federal Depository Insurance Corporation). V době převažujícího optimismu ohledně americké ekonomiky (nezaměstnanost klesá, hospodářský růst bude pokračovat, politici i v roce 2014 naleznou kompromis v otázce financování vlády a tak dále) by člověk neznalý věci očekával, že FDIC disponuje hotovým pokladem, obrovskou sumou peněz, kterou zajišťuje silnou pozici amerického bankovního systému, konkrétně vklady střadatelů. Podle aktuálních statistik má zajišťovatel vkladů k dispozici zhruba 38 miliard USD.

Že je to hodně peněz? Ano, třeba pro Warrena Buffetta nepochybně, deset nejbohatších Čechů by dokonce takovou částku nedalo vůbec dohromady. Ale je tady ještě jedna suma – 5,25 bilionu USD. Co vyjadřuje? Jde o přibližný objem všech vkladů v americkém bankovním systému, na něž se vztahují pravidla zajištění. Ani jedna setina vkladů v USA tedy není reálně pojištěna. Samotná FDIC přitom uvádí, že je v zemi svobody asi 550 "problémových bank" spravujících více než 200 miliard USD. Pro srovnání, český Fond pojištění vkladů (FPV) disponoval ke konci roku 2012 zhruba 24,7 miliardy Kč, Češi v nich mají uloženy zhruba 3 biliony Kč. Za celou svou historii zatím vyplácel FPV vklady v objemu něco přes 27 miliard Kč.

... a tak nezkoušíme nic jiného

Jak Američané, tak třeba Češi se musejí rozhodnout, jak naloží se svými penězi. Mantrou investičních i finančních poradců je diverzifikace – stejně jako se nedoporučuje mít zainvestováno jen v jedné akcii nebo měně, ani spořit a držet peníze není potřeba v jedné bance. Dokonce ani v jedné zemi. Vedle relativně bezpečných, ale na svých matkách závislých českých bank mohou investoři zvážit alternativy.

Možností jsou vklady v dobře kapitalizovaných bankách v zahraničí, zahraniční analytici si například nemohou vynachválit norský bankovní systém. Spíše než vklady na běžných účtech jsou z hlediska úroků při relativním bezpečí zajímavé spořicí účty, termínované vklady a další podobné produkty. Zkušenější investoři ale vědí své – portfolia složená z podílových fondů nebo konkrétních cenných papírů jsou atraktivnější, ačkoli i rizikovější variantou pro ty, kteří nechtějí nechat peníze jen tak "ležet".

Češi se do investování příliš nehrnou. Učebnicová poučka o větším riziku, které vyvažuje možnost lepšího zhodnocení peněz mimo bankovní účet, zkušenosti z poslední krize, chybějící tradice – to jsou některé z důvodů, proč u nás stále aktivně investují pouze desítky tisíc lidí. Jen zdánlivá bezpečnost vkladů v bankách by ale i pro opatrné střadatele měla být podnětem k tomu, aby alespoň občasným flirtem s některou z investic okořenili svá dlouholetá bankovní manželství.