Pavel Roučka: Když se dáte všanc malbě, vydaná energie se nemůže ztratit. Malováním se žije, mnoho se dává i dostává

Co vás vlastně přivedlo od studia geodézie a kartografie k malování?

Kreslil jsem si už jako dítě, vždycky mě to bavilo. Jako mladý jsem nikdy neplánoval vydat se na profesionální uměleckou dráhu. Navíc jsem v té době také hodně sportoval. Závodně jsem se věnoval kanoistice a nadšení pro ni ještě předčilo euforii z malování. V roce 1969 ale nastalo určité uvolnění poměrů a já získal stipendium od Svazu československých výtvarných umělců, jako amatér mezi profesionály. To pro mě byl velký impulz, od té chvíle jsem mohl jen malovat. Už od začátku jsem měl také to štěstí, že mé věci záhy nacházely odezvu. Neměl jsem to promyšlené. Kdyby ano, tak bych to býval nemohl udělat. Měl jsem tehdy už rodinu. Ale strhne vás to a vůbec takto pragmaticky nepřemýšlíte.

A jak jste se tehdy dostal do Belgie?

Vyhrál jsem konkurz a během tří let jsem se do Belgie několikrát vrátil. Známé francouzské kreslené filmy jako Asterix a Obelix nebo Lucky Luke vznikaly v Bruselu v ateliérech Belvision. Tvořil jsem k těmto filmům pozadí. Třeba štěrkovou cestu s pískem a kamínky, trávník, který musel vypadat jako živý, nebo průhledy v lese z celofánu, na který se barva stříkala pistolí. Hodně z technik, kterým jsem se tam přiučil, jsem využil i později.

Co se malování týče, byl jste tedy samouk. Kdo byly vaše vzory?

Ano, byl jsem úplný samouk. Celkově a dlouhodobě mě – a nejsem sám – nejvíce ovlivnil Henri Matisse, kterému se připisuje založení fauvismu (le fauve – šelma, pozn. aut.). Pro fauvisty měla barva mnohem větší důležitost, než bylo předtím, tedy kolem roku 1905, zvykem. Matisse osvobodil barvu od kresby, což bylo do té doby nepředstavitelné. Dříve vznikla kresba, kompozice, a ta se vybarvila. Ale fauvisté kladli důraz na barvu. Paní Matissovou namaloval Matisse tak, že namísto nosu měla zelený pruh. Co se týče výrazu, psychologie, byl pro mnohé zjevením Edvard Munch, který měl v roce 1905 výstavu v Praze a ovlivnil všechny vnímavé malíře. Například Jindřicha Pruchu, který bohužel zemřel ještě jako mladý v první světové válce, jinak by patrně byl umělcem světového formátu. Ještě bych uvedl Andrého Deraina, Matisse ale zůstává stěžejní.

V roce 2014 jsem se dostal do New Yorku a v Museum of Modern Art jsem šel automaticky ke svému milovanému obrazu od Matisse. Teprve pak jsem si uvědomil, že je to přesně sto let od doby, kdy ho namaloval. Obraz Vue de Notre-Dame (Pohled na Notre-Dame) je téměř monochromatický. Existuje z toho okamžiku fotografie, jak s pokorou přihlížím svému idolu. Pak jsem samozřejmě objevil různé další směry, které mě také ovlivnily.

Pavel Roučka a obraz Henriho Matisse Vue de Notre-Dame z roku 1914, foto: Daniela Flejšarová

Naučil jste se sám i litografii?

Ano. U této techniky záleží i na šikovnosti tiskaře, může tomu hodně pomoci. A u nás jsou tiskaři velice zdatní. Pozvedli to na takovou úroveň, že třeba když z pařížské Académie des beaux-arts přijeli kantoři na výstavu do Prahy, zaplatili si tady tisk, ačkoli u sebe ho mohli mít zdarma. U nás se v grafických dílnách většinou pracuje na kontrapresech a výsledný tisk je přesnější než z ručně ovládaného "tříče". Některé principy – třeba lavírované kresby – používám také v malbě, osvojil jsem si je ale na kameni. Litografie mým pracím i mně samotnému hodně pomohla do světa. Krátce jsem ji také vyučoval na Akademii výtvarných umění v Maastrichtu. Velikou poctou pro mě ale bylo získání titulu rytíře Řádu akademických palem, který mi byl udělen v roce 2002 francouzským předsedou vlády.

Vy jste se vůbec většinu podstatných věcí naučil sám, třeba jazyky.

Francouzsky jsem se naučil především proto, že jsem si chtěl číst Camuse a Becketta (po přesídlení do Francie píšícího francouzsky), a tehdy ještě i Sartra. V té době tady nevycházel ani Kafka. Právě kvůli němu jsem se začal učit německy. Nakonec jsem ilustroval jeho Zámek, a to jak v litografiích, tak v kresbách a dvoumetrových obrazech. Jeden stále ještě visí u nás doma, patří mé ženě. V New Yorku byl v rámci výstavy českého umění vystavený v Christie's. Přestože se našel koupěchtivý zájemce, z výše uvedeného důvodu jsem ho nemohl prodat. Kafkův Zámek je jednou z nejdůležitějších knih mého života. Stejně tak jako Beckettův první román Murphy, obsahující dokonalou formuli: Co je život? Nic než figura a pozadí. Ta se stala leitmotivem mnoha výstav.

Co je pro vás to nejdůležitější, co chcete předat svým studentům?

Aby využívali svobodu. V současnosti vedu již třicátým rokem letní akademii v bavorském Frauenau. Chtěl bych už učení omezit, na druhou stranu si ale uvědomuji, že si při něm ozřejmuji věci, které by mě nenapadly, kdybych byl v ten moment sám. Interakce je důležitá. Studenty chcete zasáhnout, zkusit něco nového, neobvyklého, vyrušit je z klidu. Z klidu ale vyruším zároveň i sebe a nutí mě to pokračovat v něčem, co bych nezačal, kdybych byl doma. Čili učení je prospěšné pro obě strany. Maluji, a když někdo chce, dívá se a inspiruje se. Po 30 letech občasné společné práce už jsou obrazy některých studentů vystaveny ve veřejných i soukromých sbírkách. Vždy zdůrazňuji, že uplatnění a poučené sběratele najdou spíše v muzeálních prostorách než v prodejních galeriích.

Maluji každý den, prožívám to těžce, a o to raději vítám každý dialog nad obrazy. Když se pak postupem času vyvine přátelství s těmi lidmi, kteří se chodí dívat pravidelně, je to obrovské naplnění. Vlastně kvůli tomu dělám už druhou knihu Pocta sběratelům (mezi nejvýznamnější soukromé sběratele děl Pavla Roučky patří Petra a Petr Hendrychovi z MHA v Humpolci, Jan Sýkora z WOOD & Company či Isabella a Werner Ebmovi, pozn. aut.).

Vedl jste umělecky i dceru Natálii?

Ona byla úžasná, už ve dvou letech začala kreslit kolo, pak hned figury. Je mi dodnes s podivem, že hlavonožce ve svém dětském "uměleckém" vývoji zcela vynechala. Pořád máme schované její kresbičky. Vůbec nechtěla být poučována a také nechtěla, abych jí s čímkoli pomáhal, což platí dodnes. Nechce o tom ani slyšet. Ale je Bohem nadaná. S mým vzácným přítelem Jiřím Šalamounem jsme strávili spoustu času nad jejími dětskými kresbami a už i litografiemi. Byly pro nás doslova inspirativní.

Pavel Roučka - Dalila (2019)

Je dnes podle vás pro začínající umělce jednodušší se prosadit?

Je to jednodušší už v tom, že neexistují jen dvě školy jako dříve, tedy Vysoká škola uměleckoprůmyslová a Akademie výtvarných umění. Ty přitom do ateliéru braly jen jednoho nebo dva studenty. Dnes je u nás dobrých uměleckých škol více, například v Ústí nebo Plzni. Naštěstí se změnil i zdejší přístup kantorů ke studentům, který mi dříve hodně vadil a který by se dal označit přinejmenším za nevstřícný. Zažil jsem spolupráci kantorů a studentů v Paříži, Maastrichtu nebo Montréalu a všude byla na prvním místě úcta kantora ke studentovi a radost ze společné tvorby.

Za velice vstřícný považuji postoj pařížské Académie des beaux-arts, kde mají studenti možnost vybrat si sami umělce a požádat školu o jeho angažování, a to na různě dlouhá období. Na této škole jsem byl přítomen u přijímaček, kdy někteří uchazeči předkládali práce na úrovni obkresleného Mickey Mouse. V tu chvíli jsem nemohl nemyslet na nebohé české studenty, kteří už museli umět figuru v životní velikosti (čest a sláva Borisi Jirků, který to většinu z nich naučil), aby se vůbec mohli přihlásit, a pak stejně neměli šanci. Byl jsem proto u těch přijímaček trochu "zlý", profesor Hadad mi ale říkal: "Pavle, oni jsou tady přece proto, aby se to naučili." U nás to studenti už museli umět.

Říkáte, že malujete každý den. Jaký máte denní rozvrh?

Je to tak trochu "na přeskáčku". Zařídil jsem si ložnici v ateliéru. Když vstanu a jdu do koupelny kolem svých rozpracovaných obrazů, stane se, že mě něco upoutá, a pak třeba do 10 nebo 11 hodin maluji, ještě v pyžamu. Teprve pak si udělám snídani, obléknu se a tak dále. Následně to třeba celé smyji nebo předělám. Ale jsem šťastný, protože kdybych nebyl rozespalý a neměl úplně jiné vidění toho tématu, nevzal bych si štětec a tu odvážnou linku nebo flek bych neudělal.

Takže ten rozvrh je asi takový, že někdy pracuji hned po probuzení, někdy naopak večer nebo v noci. V posledních letech to ale s ponocováním nepřeháním. Dříve jsem v tom nadšení často vydržel jednu noc víceméně nespat. Teď si malování užívám jako hlavní náplň dne. Je pro mě příznačné, že mám vždy rozdělaných několik věcí najednou. Všechno, co je v ateliéru, je pořád v nebezpečí dalšího zásahu, dnem i nocí.

Těsně po probuzení je mozek určitou dobu stále trochu ve stavu snění či hluboké relaxace, hovoří se o théta a alfa vlnách. To má na tvorbu jistě vliv.

Hned po probuzení ještě částečně pracuje nevědomí, a tak uděláte třeba věci, které by vám o hodinu později připadaly nerozumné. Je to principiální pro celou tvorbu, respektovat ten stav ne zcela jasného vědomí a racionality, protože ty jsou zase náplní jiných oborů, zejména technických. Připadá mi, že člověk, který maluje, má právo existovat, když udělá novotvar. Nemá smysl opakovat něco, co už tady bylo.

"Pro Roučku je obraz především přiznáním samotného tvůrčího procesu. To, co u něj vidíme, není uzavřeným výsledkem jako spíše cestou, která autora vedla k logickému dovršení vizuální představy. Jedná se o vyústění promyšlené (ale nikdy předem zcela předvídatelné) souhry reflexí, podnětů a barev, záznam pohybu a postupné ustálení celkové kompozice. Autor nepřetržitě přebudovává, předefinovává, nebere nic za samozřejmost. Vzrušeně se ponořuje do plochy obrazu, zapojuje rozumovou zkušenost a spontánní chvíli v pokračujícím úsilí nacházet přesvědčivý výklad lidské podstaty." – Richard Drury, kritik a historik umění

Jean Dubuffet, zakladatel uměleckého hnutí art brut, říkal: "Respektujte materiál, on si řekne." A to je skvělá poučka. Materiál si řekne o formu sám. Slavný Katalánec Joan Miró zase řekl: "Neexistuje umělecké dílo bez náhody, dokonce bez nehody." To neustále hlásám. Když už je kompozice taková, jaká by "měla" být, padne na mě najednou taková tíseň, že obraz například otočím nebo poliji, abych sám sebe vyrušil.

Jedním z mých témat v posledních letech je "dosud mladá hlava". Když na mě přijde tahle únava nebo opakování, naštvu se na sebe a provokuji se. Udělám ovál a do něj naliji, nastříkám, našrafuji, nalavíruji cokoli, co mi přijde pod ruku. Pak se na to dívám, něco uberu, něco ještě přidám – a je z toho Dosud mladá hlava. Poslední má Dosud mladá hlava má štěstí, bude viset v paláci Bonvicini v Benátkách.

Pavel Roučka - Venezia (2018)

Jak dlouho vám trvalo, než jste měl pocit, že jste našel svůj výraz?

To vám spíše řeknou ostatní, a to v nelichotivé podobě. Řeknou: "Zase ten Happy Man." A já si uvědomím, že zase maluji Happy Mana. Při skutečně tvůrčí práci musí člověk vědomí hodně potlačovat. Pak vám často okolí připomene, že nejste tak originální a že se třeba opakujete. Ale na druhou stranu, opakování v sobě má i velkou sílu, jak známo. Přináší možnost variací, což je ohromně vzrušující. Například ve Dvořákově Novosvětské slyšíte v nejvyšší možné umělecké formě ústřední motiv mnohokrát, a to v podání různých nástrojů a aranžmá. Akcentuje celou skladbu a uchvacuje.

Nikdy jste na rozdíl od mnoha jiných umělců netíhl k depresivním tématům?

Myslím si, že člověk by měl podpořit spíše to radostnější, co je v lidech, kteří přijdou na výstavu. Nikdy jsem neměl chuť malovat něco depresivního. Mám za to, že namalovat něco takového nikomu příliš nepomáhá. To je můj názor a nikomu ho nevnucuji. Ale samozřejmě to neznamená dělat angažované věci, to je druhý extrém. Asi má člověk dělat co nejvíce sebe. Stahovat se do nějaké polohy, to trvá. Než se člověk zbaví všech vlivů a provede x pokusů.

Většina vašich pláten je velice rozměrná. Souvisí to nějak s větší svobodou vyjádření?

Mám na to teorii. Nemám nic proti malým formátům, ale roky práce mě přivedly na myšlenku, že gestickému vyjádření člověka nejvíce odpovídá plocha jedna ku jedné. To jsem si vydedukoval sám, když jsem si kdysi položil stejnou otázku, tedy proč zrovna 180, 200 nebo 210 centimetrů na výšku a 160 až 180 centimetrů na šířku. Až mi došlo, že vlastně rád pracuji po celé ploše z jednoho místa. Je to trochu bláznivá teorie, která vlastně nemá hodnotící znaménko.

Co byste označil za milníky ve své kariéře?

Měl jsem štěstí na výstavy, jako byla třeba výstava českého umění v New Yorku nebo výstava mých děl v Château de Ratilly ve Francii. Z Čechů tam vystavovali v 70. letech Josefa Šímu. Zástupci galerie přijeli kolem roku 2000 do Prahy a přišli i ke mně do ateliéru. Pak mi uspořádali velkolepou výstavu asi v sedmi sálech a pozvali na ni spoustu lidí. Hodila se mi k tomu ve Francii tolik potřebná francouzština. To člověka nabudí, má pocit, že jeho práce má smysl, a dodá mu to sílu pracovat dále. Stejně jako to, že je o ty obrazy zájem. Nevím, jak velké by bylo mé nadšení, kdyby zůstávaly v ateliéru. U umělce, jakým byl například Vincent van Gogh, musela být ta vášeň pravděpodobně ještě silnější.

Jak myslíte, že se za posledních 30 let u nás proměnil trh s uměním?

To je těžká otázka, protože sám se ho moc neúčastním. Nikdy jsem nedal žádný obraz do aukce, tedy s výjimkou dobročinných. Myslím si, že aukce jsou pro už nežijící autory a ty, kteří jejich díla obhospodařují. Teď ale – pro mě nelogicky – do značné míry nahrazují galerijní činnost a často jsou na nich zastoupeni i žijící autoři. Takto to alespoň vnímám. Své obrazy tímto způsobem nabízet nechci.

Bezpochyby ale vzrostl počet sběratelů. Za komunismu neměli umělci na trh s uměním prakticky žádný vliv. Přes komisi Českého fondu výtvarných umění, která posuzovala a vybírala díla určená k prodeji nebo instalaci ve veřejném prostoru, neprošli nejen mladí výtvarníci, ale ani lidé jako Kamil Lhoták nebo Adolf Born. S kolegy, v čele s Lhotákem, jsme se mimochodem bavili tím, že jsme dělali společné litografie, každý kousek, ale i různé další formy. Pokud komise vybrala nějaké dílo – grafiku, obraz nebo sochu –, umístili ho někde v galerii po Čechách, aniž autor věděl kde, to mu nesměli říct. A pokud se dokonce prodalo, tak za dlouhou dobu poté dostal už zdaněné peníze.

Kvetl ale výměnný obchod s Moraváky, kteří jezdili do Prahy pro grafiku. Oni chtěli grafiku a my zase slivovici, přičemž nikdo z nás neměl peníze. Kdo to pamatuje, ten to dosvědčí – pila se moravská slivovice a Moraváci sbírali českou grafiku. Na to jsou krásné vzpomínky, navzdory průšvihu, že jsme nemohli normálně žít.

Jak se díváte na téma vystavování uměleckých děl ve veřejném prostoru? Je pro vás důležité, že lidé mohou vaše díla vidět nejen v muzeích a galeriích?

Je to důležité právě proto, že se tak s uměleckými díly mohou setkat i lidé, kteří do muzeí a galerií nechodí. V Praze je ode mne k vidění například opuková zeď v autosalonu značky Mercedes na Chodově, která v roce 2000 připomněla první stavitele kamenných staveb na území hlavního města před tisícem let, obrazy v neorenesančním paláci České spořitelny v Rytířské ulici nebo fontána a negativní reliéf stylizované koňské hlavy na Jezdeckém nádvoří Palladia a velkoformátový obraz u vstupu do tamních kanceláří. Poslední realizací v Praze jsou "Slovanské tance", obrazy v centru Bořislavka Karla Komárka. V Bavorsku se s mými obrazy mimo muzea a galerie lze setkat například na dentální klinice, v advokátních kancelářích nebo přímo ve vstupní hale Bavorského parlamentu v Mnichově.

Když něco děláte s vášní, kreativně, mívá to přirozený přesah do dalších oborů. To se netýká jen umělců, ale například i podnikatelů, finančníků a dalších. Vždyť co je typické pro významné instituce? Mají přesah do umění. Od Siemensu přes Deutsche Bank po Mercedes. Všechny mají velké sbírky umění. U nás bych chtěl za všechny zmínit stále rostoucí komplexní sbírku nábytkářského Techa (nyní Ahrendu) nebo MHA Fabriky v Humpolci. Pokud se chce člověk bavit, je důležité nemít klapky na očích. Neupadnout do rutiny a nechodit jen do práce, ať už člověk dělá cokoli. Je radost dělat něco, co vám vrací energii. Poznal jsem díky své práci spoustu zajímavých lidí, kteří se díky tomu, že se bavíme o umění, otevřeli a máme si co říct. A nezáleží na tom, jaké má ten druhý povolání.

Práce vás hodně nabíjí. Máte vůbec někdy potřebu si od ní odpočinout?

Ne. Nechápu vlastně slovo "dovolená". Není možné otočit se zády a nevrátit se před malířské štafle. Pracuji každý den, nerozlišuji všední dny a víkend. Má rodina má trochu problém s tím, že nikam nechci. Také přátelé mě zvou. Než bych ale trávil hodiny čekáním na letišti, budu mnohem raději malovat. Nejkrásnější dovolená pro mě byla, když jsem jednou nechal propadnout letenku na ostrov, kam mě zvali známí, zůstal sám doma a v klidu pracoval.

Co nyní chystáte?

Chystám například výstavu svých a Jakubových děl v Benátkách (Jakub Flejšar je sochař a syn Daniely Flejšarové, manželky Pavla Roučky, z prvního manželství; Daniela Flejšarová je významná kostýmní výtvarnice, pozn. aut.). Bude se konat v roce 2025 v paláci Bonvicini. Mám teď zrovna "problém" s tím, že chtějí, abychom tam přijeli a prohlédli si výstavní prostory.