Čemu by se Evropská unie měla vyhnout při řešení svého politického dilematu?

Jak ono dilema zní? Nalézt novou křehkou hranici mezi otevřeností a ochranou. Tato strategie do značné míry připomíná taktiku fotbalového trenéra při nalézání účinné vyváženosti mezi líbivou ofenzivou a zajištěním obrany tak, aby jeho tým "neumřel na krásu". Lze se však právem domnívat, že oproti onomu trenérovi to má tvůrce evropské hospodářské politiky nepoměrně těžší, neboť proměnných v této hře je nesrovnatelně více než těch ve fotbale.

Evropské hodnoty

Evropa by měla zůstat nositelkou a obránkyní liberálních hodnot spojených s prosperitou, konkurencí i vysokou kvalitou života. Současně by měla daleko více myslet na zadní vrátka, aby tyto hodnoty spolehlivě uhájila alespoň pro sebe (když podmínky pro to, aby byla jejich "vývozcem", jsou nyní nejhorší za řadu dekád).

Řešením dilematu může být důsledné naplňování konceptu evropské přidané hodnoty, kdy patriotismus nemusí být v rozporu s podporou integrace. Politická integrace by navíc měla jít ruku v ruce s integrací ekonomickou. Tu ekonomickou považujeme právem za poměrně pokročilou, míra politické integrace by se jí měla přizpůsobit.

Když nyní shledáváme, že není nejlepší doba na utužení politické integrace, neměli bychom příliš tlačit na pilu evropského integračního prohlubování (a spíše dosažený stav konzervovat minimálně na takové úrovni, aby vůbec ještě bylo možné o nějaké integraci hovořit).

Jak velká má být integrace?

Součástí tohoto dilematu je i adekvátní pozornost věnovaná domácím projevům. S malou výjimkou zemí, jako jsou například Švédsko či Nizozemsko, je užší evropská integrace bohužel doprovázena dezintegrací v podmínkách národních států.

Reintegrace národních ekonomik, založená na obnovení souladu mezi zájmy veřejného sektoru a aktérů reálné ekonomiky a soukromých finančních zprostředkovatelů, na zintenzivnění skutečné regionální politiky, na posílení reindustrializace založené na důsledném využívání lokálních a regionálních zdrojů, to vše v úzkém sepětí s novou zodpovědností elit a jejich primárním záběrem na respektování principu subsidiarity v rámci evropského kontinentu, nikoli nutně v globálním kontextu.

Evropa se ocitla v pasti svěrací kazajky, kdy je možné s nynějšími nástroji a vnímáním reality dospět k souladu maximálně dvou ze tří principů (jednotný vnitřní trh, národní suverenita, demokracie).

Koncept evropské přidané hodnoty může být řešením za předpokladu, že adjektivum národní nahradíme pojmem evropská. K tomu však zřejmě není aktuálně dost politické vůle. Máme-li problém naplňovat hodnotu přidanou, neměli bychom při tom ignorovat či ztrácet ze zřetele význam a obsah hodnot samotných, tedy prosperity, konkurence a příznivých životních podmínek založených na demokratických zásadách.