Trumpovy rozpočty aneb Každý má plán, dokud nedostane do zubů
Americký prezident Dwight Eisenhower říkával, že plány jsou k ničemu, ale plánování je důležité. Platí totiž, že budoucnost je neurčitá a nabízí jedinou jistotu, a to překvapení. Přesto by se lidé (a tedy i podmnožina v podobě investorů) měli snažit budoucnost předjímat. Odměnou jim bude pochopení souvislostí a třeba i představa, jak v jednotlivých scénářích nepředvídatelné budoucnosti reagovat, píše analytik Jan Šumbera z České spořitelny.
Užitečným vedlejším produktem snahy předjímat věci příští je zlepšení analytických dovedností a jejich užití k ověřování hypotéz. Jednu takovou hypotézu nedávno představil Bílý dům, když odhalil svou prognózu vývoje státního rozpočtu v následujících letech. Jde o hezkou ukázku toho, proč se plánování (či v tomto případě lépe řečeno ověřování hypotéz) vyplatí.
Amerika bude skvělá!
Tabulka níže zachycuje, jakže si to tým Donalda Trumpa představuje. První sloupec zachycuje průměrný vývoj jednotlivých proměnných v letech 2018-2024, druhý v období 2018-2029.
Při pohledu na plán zaujme hned několik věcí. Jako první asi odhadované tempo růstu nominálního HDP na úrovni 5,1 %. Při inflačním cíli americké centrální banky na 2 % a s ohledem na vývoj spotřebitelské inflace v posledních letech tedy Trumpova administrativa vyhlíží růst reálného HDP na úrovni 2,5-3,0 %.
Že nejde o zrovna konzervativní cíl, naznačuje pohled do historie. Mezi lety 1990 a 2018 růst reálného HDP dosáhl v průměru 2,5 %. Předpokládat větší dynamiku v situaci, kdy se ekonomika pohybuje za svým cyklickým vrcholem a postupné zrychlení tempa růstu mezd by mělo tlačit na zvyšování úrokových sazeb, je odvážné. Ale budiž, za poslední půlstoletí reálný růst dosáhl 2,8 % a kdoví, zda Ameriku nečeká podobná technologická vlna, jaká tomuto tempu napomáhala.
Tady a teď!
Zajímavější je pohled na příjmovou stránku rozpočtu. V ní Bílý dům hodlá dosáhnout průměrného ročního tempa růstu přes 6 %. A to již dává smysl jen těžko. Hlavní složkou příjmů (zhruba 60 %) jsou daně (z příjmů, korporátní, spotřební, dědická a další). Přes 30 % připadá na odvody na sociální a zdravotní pojištění, což se od daně liší zhruba tak jako pohlavek zleva od toho zprava.
Držme se nicméně jen klasických daní. U nich si Trump maluje na roky 2018-2029 průměrné roční tempo růstu takřka 6,5 %. Zázraky se dějí, ale tohle může vyjít jen sotva. Proč? Už jen kvůli očekávanému tempu růstu HDP. Daně totiž primárně závisejí na výkonu ekonomiky. Čím lépe se jí daří, tím více firmy a lidé vydělávají, pročež zdroje určené ke zdanění (příjmy, zisky) rostou.
Plán směrem k výdajům je ve srovnání s historií také optimistický. Výdaje bez započtení vlivu úrokových nákladů mají růst pomalejším tempem, než tomu bylo v posledním půlstoletí. To je hezký plán jen do doby, než se člověk podívá na to, kde se má šetřit. Velká část výdajů vlády míří na sociální a zdravotní zabezpečení. V této sféře se počítá s nadstandardním tempem růstu, což je s ohledem na demografický trend stárnutí populace poměrně logické. Nutně to ale znamená, že se bude muset šetřit jinde. Kromě dopravy například v oblasti vzdělání, to je takový oblíbený postup. Proč se zabývat budoucností dalších generací, když politický cyklus potřebuje podporu té stávající, no ne?!
S tím ostatně souvisí i problém, který USA (a další státy) může jednou pořádně děsit. Je to mezigenerační nesoulad. Jakkoli je přirozené (či dokonce žádoucí) se starat o potřeby starších generací, stát by neměl nadělovat výměnou za horší podmínky pro budoucí generace. Platí totiž, že co se projí dnes, bude potřeba jednou zaplatit.
Patrné je to zejména z neustále se prohlubujícího deficitu sociálních a zdravotních účtů. Zatímco aktuálně americký stát na výplatách dávek a pojištění zaplatí o 800 miliard USD více, než kolik utrží, za 10 let by to již mělo být 2,5krát tolik. Deficit těchto účtů by se pak ze současných 4 % měl zvýšit na 5,5% HDP.
Pokud bude nastolený demografický trend pokračovat (a on bude), problém nutně nabude na velikosti i významu. V určitém bodě pak může snadno nastat situace, kdy oprávněné nároky starších lidí (kteří státu celý život odváděli daně s vidinou, že ten jim to jednou vrátí) bude nutné financovat novými daněmi. Ty padnou na bedra budoucích generací. Jinými slovy, základní právo na rovnou příležitost sice bude v rámci jednotlivých generací zachováno, mezigeneračně ale nikoli. Pro stabilitu společnosti a její celistvost to není pozitivní výhled.
Jak se s tím Donald Trump a jeho nástupci popasují, nevíme. Faktem ale je, že plán Bílého domu krásně sedí na často parafrázovaná slova boxera Mikea Tysona: "Každej má plán, dokud nedostane jednu do zubů." S uvedeným plánem si Bílý dům koleduje o pořádný hák. Snad bude Kongres s finální verzí navrhovaných rozpočtů realističtější.
Zdroj: Česká spořitelna
