15 let v EU: Bilance a vyhlídky ČR

Blíží se 15. výročí vstupu České republiky a dalších devíti států do Evropské unie. V nynějším stavu, kdy EU čelí řadě rizik a ataků a brexit nabývá variant, jež by ještě před rokem napadly snad jen toho, kde nezanedbává pravidelný a dostatečný příjem opiátů, nebudeme raději hovořit o oslavě. Budeme se držet onoho připomenutí, jež může být dobrou příležitostí k bilancování a vyřčení vyhlídek do další (minimálně) patnáctky. V prostředí podivuhodných nálad, kterým se EU "těší" v České republice, to bude i tak až dost.

Dopady členství v EU

O jakém typu dopadů má vlastně smysl hovořit? Můžeme na ně hledět účetnickým (či snad až hokynářským) pohledem, kdy budeme zkoumat "pouhou" účetní bilanci finančních příjmů a výdajů a sledovat její zůstatek (tedy "kolik nám to káplo") bez ohledu na to, jaký byl reálný věcný přínos takto vynaložených peněz. Tento postoj věrně odráží přístup "co je doma, to se počítá" a je u nás pohříchu silně zakořeněn. Nezřídka lze zaslechnout i hlasy, že až se tato bilance překlopí do záporu, pozbudeme poslední důvod v EU vůbec být (sobecky přitom ignorují, že prakticky všechny západní státy setrvávají v této záporné pozici po dekády, díky čemuž je česká čistá pozice kladná).

Druhým pohledem na podobu dopadů českého členství může být ten reálně ekonomický, tedy do jaké míry byla naplněna ona přidaná hodnota z členství v EU vyplývající, čili jak rychle a strukturálně zdravě jsme byli schopni konvergovat k vyspělejším státům a využít prostředí jednotného vnitřního trhu. U nás často vysmívané, ironizované a furiantsky karikované jsou dopady viděné pohledem sounáležitosti s ostatními evropskými státy a národy, příslušnosti k určitému kulturnímu okruhu, sdílení společných či podobných hodnot, životních postojů a představ a obohacování se o charakteristiky národně specifické.

A v neposlední řadě je zde rovina strategická. Dříve se týkala především ekonomických záležitostí a schopností účinně odolávat a úspěšně se prosazovat v globální ekonomické konkurenci. V posledních několika letech získávají vedle toho na významu také témata spojená s mírem, bezpečností či obranou.

Jsme v plusu

Zastavíme-li se u onoho účetnického pohledu, od května 2004 jsme z rozpočtu EU získali již přibližně 800 miliard Kč (nestane-li se nic nežádoucího, tuto hranici bychom měli prolomit a překonat během letošního roku; půjde-li vše nadmíru dobře, snad již během léta).

Je to jeden z nejviditelnějších a nejsilněji uvědomovaných efektů, který však má svá "ale". Předně to není definiční rys členství v EU (ale projev toho, že jsme do EU vstoupili jako podprůměrně vyspělý člen, jímž jsme i přes výrazné zlepšení dodnes), není to jev trvalý.

A nepochybně existuje prostor, jak nabízených možností využít kvalitativně lépe, především k posílení nabídkové strany ekonomiky. Kromě kohezní a společné zemědělské politiky, jež máme připraveny "na talíři" v podobě národních obálek, neumíme využít zbývajících 55 programů, jimiž rozpočet EU disponuje. To je mimořádně krátkozraké a zhoubné. A aktuální diskuze o víceletém finančním rámci EU na roky 2021-2027 ukazuje, že se vláda z tohoto stavu ani příliš posouvat nechce.

Solidní konvergence

Ekonomické dopady vyhlížejí lichotivěji. Z úrovně těsně nad 70 % průměrného HDP na obyvatele EU jsme se za 15 let vyšplhali na dohled devadesátce, čímž jsme se de facto dostali do kategorie středněpříjmových ekonomik, odkud máme jako nejbohatší země regionu střední a východní Evropy rozhodně blíže k Itálii, Španělsku, Maltě, ale i Francii či Velké Británii, než třeba k Polsku či Maďarsku, o Bulharsku nemluvě.

Podíváme-li se však na vlastní konvergenční výkon, shledáme, že řada nám blízkých zemí konvergovala ještě lépe, což mimochodem platí i pro regiony našich podstatně bohatších německých a rakouských sousedů. Jsme-li u regionů, dochází mezi těmi našimi k již zcela viditelnému, místy až propastnému prohlubování rozdílů. Na celostátní úrovni se pak nezužuje značná mezera mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním důchodem.

Jednotný trh

Efekt jednotného vnitřního trhu je však naprosto zásadní a kvantitativně výrazně převyšuje ten plynoucí z čisté fiskální pozice vůči rozpočtu EU. Je dobré si uvědomit, že prostředí jednotného trhu napříč 28 státy není ani samozřejmostí, ani ekonomickou přirozeností (jak se nechávají slyšet někteří demagogové), jde o výsadu a největší ekonomický výdobytek EU, který se ještě zvýší poté, co dojde k odstranění přetrvávajících překážek (a zabránění vytváření nových), zvláště pro volný pohyb služeb a osob, a dojde k výraznému oživení investic, zvláště těch páteřních, jež mohou Evropu dále propojit a sblížit.

Jsme-li u výčtu ekonomických dopadů, měli bychom se umět bez falešného ostychu pochválit a snad i politicky využít fakt, že v oboru makroekonomické zodpovědnosti a disciplíny jsme premianty. A slušelo by nám toto využít ve větší aktivitě v oblasti koordinace a prohlubování hospodářských politik v EU.

V případě evropských hodnot a jejich sdílení pak platí, že by měl být vytvořen dostatečný prostor pro zdravý selský rozum (politicky korektně nazývaný common sense). Ten by neměl jakkoli potlačovat přirozené národní charakteristiky, ale soustředit se na rozvoj toho, co máme společné. Koncept subsidiarity by tomu mohl užitečně posloužit.