Zdanění korporací v EU: Nový začátek dlouhého výletu
Sjednocení daňového prostředí v Evropské unii je téma, které se mezi členskými státy nese již řadu let. U daně z přidané hodnoty a spotřební daně k harmonizaci došlo, zdanění firem je ale ve výlučné pravomoci členských zemí. Panují proto velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi unie.
Podmínky korporátního zdanění zůstávají v Evropské unii ve výlučné pravomoci členských států. Proto jsou daňová pravidla pro společnosti (a nejde jen o samotné sazby daní) v jednotlivých zemích EU propastně rozdílná. A to navzdory již notně vousaté snaze (od konce 60. let) sblížit a harmonizovat daňové prostředí v unii. V případě DPH a spotřební daně se to do značné míry povedlo, u korporátních daní ani trochu.
Sjednotit daně není hračka
Aktivita v tomto směru přitom nechybí. Již v první dekádě nového milénia se objevil termín společného konsolidovaného základu daně z příjmu korporací. Tehdejším spouštěčem iniciativy byla snaha zabránit procesu, který je nazýván daňovou soutěží a který není ve všech státech EU nahlížen právě jako přínos.
Začalo to velice atraktivní daňovou sazbou v Irsku, jež se stala trnem v oku německým i francouzským podnikatelům, politikům i správcům daní. Tato averze ze strany většiny zemí kontinentální západní Evropy se ještě vyostřila poté, co peloton zemí střední, východní a jihovýchodní Evropy se svými výrazně nižšími daňovými sazbami vjel do EU. Tyto nižší daně vedly k realokaci řady průmyslových kapacit z nákladného a daňově neatraktivního západu do těchto výrazně levnějších a daňově atraktivních zemí.
Zajímavé je, že v oficiálních dokumentech EU není o sbližování daňových sazeb ani slovo (to se objevuje v doprovodné diskuzi, jež získává na autoritě a budí pozornost). Oficiální dokumenty, jež dláždí cestu sbližování parametrů korporátního zdanění v EU, používají výlučně termín společného konsolidovaného daňového základu a hovoří o potřebě stanovit pro něj společnou metodiku a zajistit jeho jednotné vnímání a porozumění. Tato aktivita by sblížení podmínek na jednotném trhu prospěla (na rozdíl od brzkého sbližování daňových sazeb, které by nemělo být v představitelném časovém horizontu kvůli rozdílné úrovni ekonomické vyspělosti v rámci EU vůbec realizováno).
Zamezit únikům
K tomuto důvodu v posledních letech přibyl další, který je nyní možná pociťován nejintenzivněji, a sice vytvořit účinný systém pro zamezení daňovým únikům, k němuž v nynějším netransparentním prostředí ve velkém dochází. A čím více je tvorba HDP virtualizována, tím větší prostor pro daňovou optimalizaci, která již přesahuje rámec tolerance, je vytvářen.
Doprovodný materiál k této agendě demonstruje několik modelových typů praxe, kde v rámci nadnárodních korporací či spřízněných firem dochází k deklaraci příjmů v jiném členském státě než v tom, kde byla tvorba přidané hodnoty vedoucí k vytvoření tohoto příjmu uskutečněna. Tato praxe v posledních letech prudce narůstá a existuje důvodné podezření, že firmy (zvláště z určitých odvětví) daní v nejvýhodněji zraňujícím členském státě až 90 % příjmů, když přidaná hodnota spojená s jeho vytvořením byla vynaložena v jiných členských státech.
Jako již téměř u všeho, a zvláště takto zásadního, razantního a pečlivě sledovaného, i při sbližování parametrů korporátního zdanění dochází ke skloubení významně potřebných kroků s těmi zbytnými, ba kontraproduktivními.
Rozdíly v ekonomické výkonnosti
Zamezení cest k arbitrárnímu nalézání vhodného daňového přístavu bez ohledu na místo tvorby přidané hodnoty jistě patří k těm žádoucím, stejně jako společné a jednotné vnímání a aplikace toho, co se skrývá pod pojmem společný daňový základ. Pokud však bude Evropa vykazovat tak propastné rozdíly v ekonomické výkonnosti, téma sblížení či úplného sloučení daňových sazeb pro příjmy korporací by měla odsunout na dobu, kdy se tyto rozdíly zásadně zmenší.
Společné daňové sazby pro příjmy korporací se tedy v nejbližších dekádách nedočkáme, nalezení konsenzu na úrovni Rady EU je nyní nereálné. Složité bude i to, jak metodicky sjednotit daňový základ či jaká forma daňové optimalizace již překračuje rámec, kdy je tiše tolerováno, že jeden národní daňový systém čelí škodě v případě netriviálního daňového výpadku, a druhý se naopak těší z daňových příjmů, které mu ekonomicky nenáleží.
V průběhu března má Evropský parlament přijmout sdělení v naznačeném duchu, jež by v případě akceptace národními státy mohlo vést k zadání, aby Evropská komise připravila legislativní návrh směrnice. S ohledem na závažnost a citlivost tématu se lze domnívat, že po zbytek funkčního období nynější komise i parlamentu rozhodnutí v této věci nepadne. Nejbližší moment, kdy se tyto úvahy mohou stát reálnou praktickou zkušeností, časově spadají do příští dekády.
