Petr Jakubík (Österreichische Nationalbank): Jak krize změnila vnímání systémového rizika a chování centrálních bank
Česko je na tom relativně dobře, určité riziko je možné najít ve fiskální oblasti. Vzhledem k charakteru české ekonomiky bude ale nadále klíčové dění ve světě, říká Petr Jakubík, bankéř, který pracoval mimo jiné pro Evropskou centrální banku, a který nyní pro tu rakouskou monitoruje riziko v zemích střední a východní Evropy.
Bude rok 2013, co se stability týče, podobný jako ten loňský, nebo lepší?
Petr Jakubík (PJ): Podle mě si ty dva roky budou podobné. Budeme zřejmě svědky střídání menších epizod nestability a stability. Rizika přitom budou podobná těm loňským, zejména v oblasti fiskálu. Bude proto důležité, jak se jednotlivým vládám bude dařit snižovat zadlužení, aniž by došlo k utlumení ekonomiky a v Americe pádu z fiskálního útesu, který byl aktuálně odsunut na konec února.
Podařilo se v roce 2012 vůbec nějaký problém vyřešit, respektive je naděje na vyřešení něčeho zásadního v letošním roce?
PJ: Pozitivní je, že si jednotliví aktéři začali některá dříve opomíjená rizika uvědomovat. A začali také přijímat určitá nápravná opatření. V oblasti regulace, zejména makroprudenční regulace, tak došlo k celé řadě posunů. Stejně tak došlo k mnoha posunům i v oblasti mikroekonomické. Lidé z finančních institucí si totiž začali uvědomovat význam systémového rizika. Na druhou stranu ale zůstává řada problémů nevyřešena. I proto, že jde o dlouhodobé záležitosti, které nejde vyřešit během několika měsíců a nebo jednoho roku.
V čem je letošní rok jiný než ten loňský?
PJ: Na přelomu roku bylo možné sledovat jisté zlepšení. Objevila se řada faktorů, které pozitivně ovlivnily náladu na finančních trzích. Uvidíme, jak se budou věci vyvíjet dále, ale každopádně se ukázalo, že existuje snaha věci řešit a tendence se dohodnout, a to i v rámci Evropy. Z tohoto pohledu je podle mě začátek letošního roku optimističtější, než byl ten loňský.
Pro rakouskou národní banku monitorujete míru rizika v našem regionu. Vzhledem k dosavadním výsledkům, jste nyní také optimističtější než před rokem?
PJ: Česko je na tom při pohledu na klasické fundamenty relativně dobře. Z pohledu finanční stability a stability finančního sektoru nevidím žádný zásadní problém, banky jsou stabilní, dobře kapitalizované a poměrně dobře řídí svá rizika. Určitý problém je možné najít ve fiskální oblasti, ale to je společné téměř všem evropským zemím. Míra zadlužení Česka je navíc ve srovnání se zeměmi eurozóny stále nízká, což ale neznamená, že v této oblasti nenajdeme rizika. Proto bych odpověděl podobně jako na předchozí otázku – Česko na tom bude letos zhruba jako v roce 2012. V určitých oblastech došlo k jistému zlepšení, v jiných ke zhoršení. Vzhledem k charakteru české ekonomiky pro ni ale bude v každém případě klíčový vývoj ve světě.
Opakovaně se v této souvislosti mluví o turbulencích v eurozóně. Jak moc je ale Česko citlivé i na vývoj vně měnové unie, na to, co se děje na mimoevropských trzích?
PJ: Eurozóna hraje prim, to je bez debaty. Pokud se podíváme za hranice evropské měnové unie, zjistíme, že je česká závislost mnohem menší. Je ale potřeba si uvědomit, že právě eurozóna jako celek je navázána na spoustu dalších zemí. I když je tak Česko vůči tomu, co se děje mimo eurozónu, vcelku imunní, eurozóna samotná je na to, co se děje ve Spojených státech nebo v Číně, citlivá. To znamená, že pokud dojde ke zhoršení situace třeba právě v Číně, poznamená to eurozónu a zprostředkovaně se zpožděním i českou ekonomiku.
Právě s touto provázaností se politici, finančníci a investoři ve svých plánech a výhledech naučili počítat. Lze to chápat jako pozitivum globalizace ekonomiky?
PJ: Určitě. To, čím jsme si prošli, přineslo poučení řadě ekonomik, zejména těch menších, které možná v minulosti měly falešný pocit, že jsou vůči vývoji v některých zemích imunní. Ukázalo se, že je míra globalizace a finanční integrace tak vysoká, že žádná země není izolovaná, vše souvisí se vším a rizika jsou navzájem provázaná. Uvědomování si těchto rizik a toho, jak jsou ekonomiky provázané, je fenomén, který je svým způsobem produktem krize. To, co jsme zažili, mělo tedy i určitý pozitivní vliv. Poučili jsme se, uvědomili jsme si, jak moc jsou ekonomiky provázané, a začali jsme vnímat systémové riziko, což je podle mě oproti minulosti velká změna.
A co vaše osobní ponaučení, případně zjištění? Začal jste kvůli krizi používat něco nového?
PJ: Těžko říci, ale možná zjištění, že žádný model vyvíjený pro konkrétní zemi nemůže ignorovat vnější prostředí. To si asi uvědomuji více než před krizí. Při prognózování určitého vývoje je potřeba v daleko větší míře zohlednit vnější prostředí. Nemluvím přitom jen o sobě, když řeknu, že je nyní řada takzvaných makroprudenčních indikátorů, tedy ukazatelů, které měří finanční stabilitu, daleko více sledována a brána v potaz. Dokonce se některé dříve opomíjené indikátory začaly zohledňovat ve standardních měnově-politických rozhodnutích, což je velká změna. V minulosti se totiž pro tvůrce měnových politik všechno točilo kolem inflace, zejména cílování inflace. Dnes se ukazuje, že je ta problematika mnohem širší, že je potřeba brát v úvahu řadu dalších významných indikátorů.
Zavrhl jste naopak kvůli krizi nějaké indikátory, modely nebo teorie?
PJ: Nenapadá mě nic, co bych přímo zatratil. Spíše bych řekl, že zatímco v minulosti byla tendence sledovat nějakou užší množinu čísel, teď je nutné brát v potaz širší spektrum dat a informací. Že bych ale o nějakém čísle, jemuž jsem před krizí věřil, nyní řekl, že již nemá význam, to ne. Nicméně určitě jsem se v posledních letech poučil, že ne všechna čísla mají stejnou vypovídací hodnotu a že obdobné statistiky ze dvou zemí nemusejí nabízet srovnatelné údaje. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.
Názory Petra Jakubíka si budete moci poslechnout na 3. Investičním fóru, které se koná již 12. ledna 2013 v Praze.
