Když svět couvá z globalizace aneb 150 let světového obchodu v (ne)vtipné kostce

Graf indexu otevřenosti světového obchodu sice neříká vše, ale informací je v něm mnoho. Vypovídá o pohybu zboží a v digitálním období i služeb, aniž by bral v potaz pohyby peněz či lidí a jejich kultur (tam, kde ekonomové mluví o "kapitálu a osobách"). Není tedy kompletním obrazem toho, čemu říkáme globalizace, ale i tak dost věrným, aby stál za pohled ne úplně zběžný.

Peterson Institute for International Economics sestrojil graf tak, že začíná v roce 1870, tedy v roce, kdy Rockefellerova Standard Oil Company vstoupila na burzu. To vypadá jako dobrý tip, protože se právě sbíralo k obrovské technologické a společenské smršti. Během následující dekády vznikly fonograf, žárovka, první předpověď počasí pro celé území USA, Stalin, telefon, tramvaj, zásobník do samopalu, reproduktor i pokladna. Na ruský Dálný východ se donesla zvěst o zrušení otroctví z roku 1861 a František Josef I. oslavil čtvrtstoletí na rakouském, později rakousko-uherském trůnu. (O tom, jaké v té době absolvovali turné Rolling Stones, nemají geologové jasno.)

V následujících letech mělo leccos z onoho pokroku co do činění s dopravou (pánové Daimler a Benz najednou, ač nezávisle na sobě, vymysleli auto, Henry Ford přišel s výrobním pásem a námořní firma White Star Line s historicky nejdražší lodí na jedno použití), což se odrazilo i na ekonomické globalizaci. V roce 1870 čítal vývoz (a tím pádem i dovoz) 17,6 % světového HDP, kdežto okolo roku 1913 již zhruba 30 %.

Holínky a knír

Pak si chudák pomatený Gavrilo Princip usmyslel, že bylo dost arcivévody Františka Ferdinanda, pročež se na čtyři roky spustil největší do té doby známý masakr. Když došla munice, přišla pro změnu španělská chřipka. A jen co se zbylí lidé oklepali, nastaly v New Yorku roku 1929 pro burzy strašidelné čtvrtek 24. října a úterý 29. října, aby tím začala drsná ekonomická krize. To prima období si v Rusku ještě zpestřovali supervražděním kohokoli, kdo uměl číst, kdežto v Německu se zhlédli v kombinaci svastiky, knírku a holínek. Obchodu to dvakrát nesvědčilo – než většina toho vyšla v roce 1945 z módy, znamenal export pouhou desetinu celkového objemu světové ekonomiky (kolik z něj činily munice a rakve, nechceme vědět).

Pak se poměry nadechly. Steinbeckův Caleb by z toho asi neměl úplně radost, ale válka v jistém smyslu pomohla. Najednou bylo potřeba UNRA, Marshallova plánu, Bretton Woods, dolarizace ropné ekonomiky a podobných věcí, pročež Američané začali mít zájem na fungování mezinárodních institucí a jejich pravidel. Vyplatilo se to – pětatřicet let po válce připadlo na export/import přes 37 % světového HDP. Karibská krize, národně-osvobozenecké hnutí, ropná krize, kulturní revoluce, konec zlatého standardu, íránská krize, rok osmašedesát, bolívarovské kašpaření, Velký skok vpřed, My Lai – to všechno mohlo být nepěkné, ale kšeft (rozuměj džíny, žvýkačky, coca-colu, Elvise nebo Beckenbauera) to nezastavilo.

A bylo ještě lépe. V Číně se chopila moci parta zpola příčetná (tedy nekonečně příčetnější než do té doby), v Sovětském svazu nestíhali vyměňovat mrtvé vůdce, než našli Gorbačova a začala tam se říkat slova jako chozrasčot a glasnosť. Britové si zvolili Železnou lady a v Americe filmového kovboje se smyslem pro situační komiku. Především ten poslední se nechal rád přesvědčit, že o peníze se starat netřeba, protože jsou dost velké, aby se o sebe postaraly samy. Mitterrand s Kohlem se mezitím vodili za ruce. Byznys fachal jako vzteklý.

Makdonaldz in, Enron out

Pak se zjistilo, že berlínskou zeď stavěli komunisti, pročež její plánovaná životnost 300 let nebyla ve skutečnosti ani desetinová. V Rusku komunisty zakázali (tedy podle jména) a začali se učit vyslovovat "Makdonaldz". Po světě se začala říkat slova jako Havel a Wałęsa, zatímco slovo chozrasčot se říkat přestalo. Parta frankofonních fantastů si začala mezi sebou špitat výrazy jako stále těsnější unie, euro a podobně.

Leckomu to vlezlo do hlavy. Najednou bylo všechno jinak – prezident USA sloužil v Orální pracovně, Usáma bin Ládin nechal cvičit piloty na jedno použití, účetní firem jako Enron a WorldCom byli kreativnější než Picasso a Lennon dohromady, provinční kágébák se učil, jak v Kremlu sedět za velkým stolem a Mark Zuckerberg si naopak zvykal po stole skákat a řvát na podřízené "Domination!". Mělo nás to už tehdy varovat, ale nějak na to nedošlo. Snad jsme měli moc plnou hlavu výnosů, Fibonacciho, poměru P/E a podobných věcí.

Ale jízda to byla. Na šedesát procent světové ekonomiky, tedy skoro dvě třetiny všeho, na co jste sáhli, do čeho jste kousli, podívali se na to nebo tomu stiskli tlačítko, pocházelo z Tchaj-wanu, Koreje, Číny nebo Paraguaye. V Paraguayi, Číně, Koreji a na Tchaj-wanu do dalo spoustě lidí najíst. Jiným lidem ve světě, jenž si říká vyspělejší, to naopak sebralo živobytí, důstojnost před jejich úspěšnějšími kolegy, kteří je proto zavrhli, i před Bohem, jehož zavrhli oni sami. Bylo jich mnohem méně než těch, jimž globalizace umožnila držet ústa nad hladinou. Ale také byli mnohem blíže těm, kteří měli o dalším běhu věcí rozhodovat.

Tady Dick Fuld. Haló?!

A pak někdo nevzal Dicku Fuldovi telefon, pročež se z jeho banky Lehman Brothers stalo 14 nejzbytečnějších písmen světa (a že konkurence je fakt silná). Banky vůbec přestaly existovat jako banky. Podobny teenagerům, kteří odpoledne hrdě prásknou domovními dveřmi, aby se k ránu vrátili a šmejdili, co jim opovrhovaní rodiče nechali v lednici, žádaly jako divé o státní (vaše a moje) peníze. Některé z nich se kvůli tomu začaly tvářit, že se neštítí jednat s plebsem, tedy pustit se do služeb retailového bankovnictví. (Hello, Goldman Sachs!)

Najednou vyšlo najevo, že všechno je podfuk. Peníze nejsou peníze, dluh není dluh, dům není dům; nebo je, ale je to jedno, protože stojí dvacku namísto milionu. Hypotéka je nařezaná na kousky a sekuritizovaná (nebo spíše insekuritizovaná); vzniká z ní cosi, s čím lze obchodovat jako s cenným papírem, než se zjistí, že jde o papír bezcenný.

Není divu, že obchod přes hranice států a kontinentů oslabil. Došlo k tomu, že Západ je pekelně švorc (autor těchto odstavců je podle tohoto kritéria člověkem velice západního střihu). Instituce, domácnosti, města i celé země jsou bez peněz. To je smutné, uvážíme-li, že právě ve jménu materiálního bohatství se Západ zřekl všeho, co z něj udělalo nejúspěšnější civilizační pokus lidských dějin.

A co hůře, protože jsme si za generace zvykli řešit všechny problémy tím, že na ně naházíme peníze, jsme pochopitelně švorc stále naléhavěji. Jen co opadl strach z kolapsu bank, přihlásili se Řekové, že nemají ani floka a že raději prodají zadnici (přístav Pireus promine) Číňanovi, než by takhle pokračovali. Nějaké peníze tedy dostali.

Nemytý luskoun

Číňan je jiný problém. Je velký, silný, pilný a docela šikovný, pročež se ho bojíme. Tušíme, že sami nejsme zdaleka tak velcí, silní a pilní. Kromě toho Číňan krade (technologie) a je schopen zabít (Ujgura nebo kohokoli jiného, jak říká prezident Si Ťin-pching). A ještě navrch se bojí, že mu ukradneme Vnitřní Mongolsko, ačkoli jen Číňan si může myslet, že by kdokoli soudný Vnitřní Mongolsko (nebo šlo o Tibet, Tchaj-wan, těžko říct) krást chtěl.

Tak či onak, kšeftu ta nedůvěra nijak neprospívá, jak vidíme v pravé části grafu. A k tomu všemu si Číňan ještě nemyje luskouna, který pak do světa šíří nepěkné viry. Kvůli luskounovi se tak na dva roky uzavře celý svět. A když se konečně otevře, Číňan hystericky zavírá všechny přístavy a fabriky, kdykoli jen slyší slovo luskoun.

Když se k tomu přidá existence sprostých slov jako Trump, Johnson či Orbán, věcem to nepomáhá. Nebo když si kágébák usmyslí, že může beztrestně ukrást půl cizí země, kvůli čemuž se zavře či vyhodí do povětří půl světového plynu a ropy. Takto viděno je v podstatě zázrak, že z 60 % před 13 lety do letoška ubyly z podílu mezinárodního obchodu na světové ekonomice jen tři procentní body. Jen se nedivme, proč jsme švorc.