Pomalá dezinflace a svázané ruce centrálních bank

Průměrná globální meziroční míra inflace v únoru zůstala na lednové úrovni 9,0 %. Pokud jde o jednotlivé klíčové ekonomiky, v rámci inflačních dat preferujeme meziměsíční jádrovou inflaci (core), která očišťuje celkovou míru inflace o volatilní položky, tedy vývoj cen energií a potravin. V únoru v USA tento údaj dosáhl 0,5 %, v eurozóně 0,8 %, v Německu 0,8 % a v Česku 1,1 %. Tyto klíčové ukazatele inflace přitom zatím prakticky nemají tendenci klesat, spíše se udržují na relativně stabilní úrovni nebo mírně rostou.

Tento vývoj pro centrální banky představuje poměrně výrazný problém, neboť se ukazuje, že jejich medicína na vysokou inflaci v podobě zvýšených základních úrokových sazeb zatím příliš nezabrala, a bylo by tedy vhodné úroky dále zvyšovat.

V tomto momentu se ovšem může střetnout přímý hlavní cíl centrálních bank, jímž je cenová stabilita v podobě velice nízké a klidné inflace, a jejich sekundární cíl v podobě finanční stability. Pokud totiž vezmeme v úvahu, že celkový dluh v globální ekonomice aktuálně přesahuje 300 bilionů USD (zhruba 3,5násobek světového HDP), je zřejmé, že schopnost globální ekonomiky absorbovat ještě podstatně vyšší úrokové sazby je pravděpodobně celkem výrazně omezená.

To je rozdíl například oproti přelomu 70. a 80. let 20. století, kdy Fed také bojoval s velice výrazně zvýšenou inflací. Celkové zadlužení bylo tehdy podstatně nižší. Americký vládní dluh na začátku 80. let nedosahoval ani jednoho bilionu dolarů, nyní přesahuje 31 bilionů USD. A proto má Fed (ale z obdobných důvodů i další centrální banky v čele s ECB) v tomto směru při boji s inflací do značné míry svázané ruce.