Stát vs. trh: Jak věčná rivalita ovlivnila pokračující turbulence?

Zažíváme renesanci státu? Stát by měl posílit, ale společně s tím se od základu změnit

Philip Bobbitt (poradce amerických prezidentů od Jimmyho Cartera po Billa Clintona)

K tomu, aby se svět úspěšně vypořádal s krizí, je zapotřebí něčeho nápaditého, nového. A tím regulace, kterou běžně praktikují státy, není. Zároveň je však jasné, že současné potíže není možné řešit bez výrazného posílení státu. Východiskem z tohoto dilematu by neměla být renesance národnostních států, ale jejich transformace na státy tržní.

Ty nebudou trhy považovat za nepřítele, a nebudou tak například vlastnit aerolinky, řídit banky nebo mít monopol na výrobu energie. Naopak, budou se snažit využít trhu, globálního trhu, který není omezen žádným konkrétním územím, k tomu, aby každý obchod, který udělají, přinesl jejich občanům co nejvyšší zisk. A navíc, díky tomu, že se zřeknou kontroly nad firmami, bude jejich byrokratický aparát štíhlejší a budou mít více prostředků na boj s další krizí.

Nakolik krize změní EU? Evropa bude více semknutá a pro okolní země o to lákavější

Parag Khanna (stratég, autor knihy How to Run the World a někdejší poradce Baracka Obamy)

Opakovaně říkám, že i tato krize přinese něco dobrého. Tím bude jednak větší politická unifikace, to bezesporu, ale také rozšíření pravomocí, které má Evropská centrální banka. Ta by měla mít napříště možnost vydávat celoevropské dluhopisy, což přispěje k větší stabilitě eurozóny a lepšímu fungování evropských trhů. Jinými slovy, dojde k větší konsolidaci v oblasti fiskální i monetární politiky, což bude dobrá věc.

Stejně tak si myslím, že se v důsledku krize některé menší země z periferie budou snažit co možná nejrychleji se stát členy EU. Bylo pro ně najednou během krize velmi obtížné nalákat potřebný zahraniční kapitál a investice. Kdyby byly členy EU, tedy většího uskupení, které přece jen garantuje jistou míru stability, bývalo by to pro ně mnohem snazší.

Pohřbí krize evropský sociální stát? Tradiční model bude nejspíše ještě léta pod tlakem

Torben Andersen (profesor Aarhuské univerzity a člen Švédské rady pro fiskální politiku)

Model evropského sociálního státu je pod tlakem. Na jednu stranu je tu najednou více nezaměstnaných a nároky na to, aby se sociální model o ně postaral, nároky na podporu v nezaměstnanosti a rekvalifikaci kvůli tomu prostě rostou. To znamená, že se tlak na sociální síť zvyšuje. Na druhou stranu jsme zažili globální hospodářskou krizi a navrch krizi dluhovou, kvůli které mělo a má mnoho vlád problém sestavit vyrovnaný rozpočet, což platí nejen teď, ale bude to zřejmě platit ještě mnoho let. Máme totiž dluhy způsobené krizí, ke kterým se přidají tlaky způsobené demografickými změnami. Ve většině zemí se přitom vlády na tyto problémy nepřipravily dostatečně. Z toho vyplývá, jak ostatně mnoho analýz potvrzuje, že bude pro vlády velice těžké vyrovnat rozpočty.

Jak výrazně ovlivní Západ posilování Číny? Státy oslabí, zodpovědnost lidí vzroste

Roger Tooze (jeden ze zakladatelů globální politické ekonomie a profesor na City University)

Pravidla, kterými se řídí mezinárodní systém, budou stále více ovlivňována tím, co chce a potřebuje Čína a další silné asijské státy. To znamená, že bude muset dojít k zásadní reformě mezinárodních institucí, které jsou už beztak zastaralé; například právo veta v Radě bezpečnosti OSN dávno neodpovídá skutečnému rozložení sil na mezinárodní scéně. Jinými slovy, na nejvyšší úrovni to bude o dělbě moci, o tom, že se Západ bude muset vzdát části svých výsad, nebo o ně prostě přijde.

Na osobní úrovni pak očekávám, že to bude více o společně sdíleném nároku rozhodovat a o společně sdílené zodpovědnosti za důsledky těchto rozhodnutí. Z pohledu spotřebitele je pak možné čekat, že množství produktů, které bude vyrábět Čína, nadále poroste.

Začíná post-americké století? Příčiny i důsledky krize naznačují příchod multipolarity

Thomas Straubhaar (ředitel hamburského Institutu pro mezinárodní hospodářství)

Jsme na prahu přechodu od amerického století – tedy od doby, kdy USA určovaly pravidla hry – k systému, který bude multipolární. To znamená, že by se mělo více zemí a regionů stát v otázkách globálního hospodářství víceméně rovnocennými hráči. Měla by k nim patřit spojená Evropa, která má 28 stavebních kamenů, velký společný trh a měnu, která může konkurovat dolaru; měla by k nim patřit jihovýchodní Asie, kde budou hrát prim Čína a Japonsko; a mělo by jít i o Indii a další země. Je tu totiž mnoho hráčů, kteří jsou na podobné úrovni. Ne tedy, co se týče životní úrovně, ale určitě co do celkové ekonomické síly.

Právě proto si myslím, že v důsledku krize budeme mít multipolární svět s mnoha finančními centry. Dominantní postavení Ameriky, která určovala ráz světového dění, se prostě stává minulostí.