O euru naše vláda nerozhodne. Česku by ale prospělo, říká státní tajemník Tomáš Prouza

Jan Jedlička: Na Evropu doráží migrační krize, v souvislosti s terorismem hovoříme o bezpečnostní krizi, krizi má EU i ve vztahu s Ruskem a obávám se, že jsme stále nevyřešili ani dluhovou krizi, chcete-li řeckou krizi. Není těch krizových situací příliš?

Tomáš Prouza: Je, a co je mnohem horší, přišly najednou. EU vždy řešila nějakou krizi, ale většinou šly po sobě. Nyní se téměř najednou setkaly ekonomická krize reprezentovaná otázkou "co dále s Řeckem?" (ale vlastně "co dále s eurozónou?") a krize zahraničně-politická daná tím, že se po 70 letech opět změnily hranice násilím, když Rusko ukradlo Krym a vstoupilo na východní Ukrajinu. K tomu je zde krize migrační, se kterou si nikdo příliš neví rady. Ta je totiž především o tom, jaké má vlastně Evropa hodnoty, jak je hájit, co dělat v situaci, kdy je druhá strana nerespektuje. To je pro všechny asi nejsložitější – najít odpověď na otázku, jak má vypadat Evropa, jaké má hodnoty a co chce prosadit.

Jan Jedlička: Nejen v tomto kontextu mě napadá otázka budoucnosti Schengenu. Ozývají se hlasy politiků ze západních států EU, že si nyní Evropa nemůže dovolit prostor bez hranic. Přitom pro nás, občany Česka vyrůstající za železnou oponou, je to, že jedeme na západ bez prokázání se pasem, obrovský benefit. Je ohrožen?

Tomáš Prouza: Budeme dělat vše pro to, aby Schengen nepadl. A stejně to vnímá většina západoevropských politiků. Většina lidí vnímá Schengen jako poslední viditelný pozitivní výsledek evropské integrace, u všeho ostatního je řada otazníků. Schengen je i pro mnoho lidí ze západní Evropy to, na co si mohou "sáhnout". Díky němu mnozí Češi nebo Němci nevědí, kde vůbec mají cestovní pas. Tuto hodnotu Schengenu vnímají a oceňují téměř všichni. O jeho konci tak mluví jen ti, kdo se snaží vydírat ("musíte udělat to a to, nebo vám ten Schengen sebereme"). Jde o velice okrajové názory, ale i letos budou v rámci vyjednávací taktiky zaznívat, o tom nepochybuji.

Jan Jedlička: Navzdory neexistenci fyzických hranic se poslední dobou například pod vlivem opatření pro boj s dluhovou krizí Evropa polarizuje. Vzniká tvrdé jádro kolem zemí eurozóny, které zavádějí bankovní unii, mají evropský stabilizační mechanismus a koordinují své hospodářské politiky. A pak jsou tu země, které stojí na okraji. Myslím si, že Česká republika je spíše na pomyslné periferii. Je to dobře? Máme zůstat v pozici například Dánska a jiných skandinávských zemí, které nepatří mezi tvrdé stoupence evropské integrace, ale přitom se jim daří? Nebo máme říci, že jsme ve středu Evropy, napojeni na Německo, a musíme tedy být součástí onoho jádra? Co je podle vás pro Česko lepší?

Tomáš Prouza: Podle mě to není otázka "buď, a nebo". Nikdy nebudeme Skandinávie, nikdy nebudeme Švýcarsko, které si může hrát na nějaký zelený ostrůvek. Jsme tak silně navázáni na Německo a eurozónu, že zůstat mimo je pro nás strategicky velice nebezpečné. Pokud budeme stát mimo, nebudeme mezi těmi, kdo tvoří pravidla; budeme v pozici těch, kteří se musejí přizpůsobit. To je pro nás nebezpečné. Obzvlášť v situaci, kdy mimo eurozónu stojí řada zemí střední a východní Evropy. Pokud totiž bude evropská integrace tlačena západními zeměmi, které mají jiný standard, jinak nastavená pravidla, a nebudeme u stolu, abychom bránili svůj současný stav a potřeby, budeme ztrácet konkurenceschopnost. Pokud se například Evropa bez nás dohodne na nějakých nových pravidlech pro evropskou minimální mzdu, nebo se například zpřísní pravidla pro mobilitu pracovních sil, může nás to poškodit. Pokud se vědomě rozhodneme, že nebudeme u jednacího stolu, a nebudeme tak mít právo do mnoha důležitých věcí mluvit, poneseme náklady, ale nezískáme nic.

Jan Jedlička: Sedět u stolu znamená být součástí eurozóny. Vy jste působil jako "pan euro", tedy koordinátor pro zavedení eura v Česku. Ačkoli je to již deset let, mám pocit, že v té době bylo zavedení eura blíže než v současnosti. Otázka dnes nezní "kdy přesně euro zavedeme", ale kdy vůbec učiníme nějaké kroky, které nás k tomu přiblíží.

Tomáš Prouza: Nyní je to již jen o politickém rozhodnutí. Ekonomicky bychom to mohli udělat zítra, máme na to a myslím si, že by nám to velice prospělo. Podívejme se na Slovensko, které na tom bylo před vstupem do eurozóny hůře než Česko, ale dnes má rychle a dobře rostoucí ekonomiku; členství v eurozóně mu rozhodně pomohlo. Pomohlo by i nám, ale je k tomu potřeba ono jednoduché politické "ano, chceme". Technické věci pak lze dotáhnout za dva a půl roku. Musí tu zkrátka být odvaha udělat toto rozhodnutí v situaci, kdy je to velice nepopulární.

Jan Jedlička: Padne toto rozhodnutí letos, případně v příštím roce?

Tomáš Prouza: Nepadne letos ani příští rok, protože jeden z koaličních partnerů řekl, že euro nechce. A to rozhodnutí je tak důležité, že se kvůli němu nemůžete přehlasovávat v rámci vlády. Musí to být rozhodnutí vlády a ideálně vlády a některé z opozičních stran. To je ostatně problém, který nastal v roce 2010. Tehdy jsme dělali vše pro to, aby přijetí eura bylo možné. Potom přišla vláda ODS a řekla ne. Proto to rozhodnutí musí učinit až příští vláda v prvních měsících svého funkčního období.