Bezradná ECB? Draghi dává najevo, že si banka nevěří
Evropská centrální banka na svém červnovém zasedání podle očekávání ponechala měnovou politiku beze změny, nadále však vysílá signály, že na vyšší inflaci sama nestačí.
Vzpomeňme, že na dubnovém zasedání obšírně apelovala na vlády, aby "fiskální politiku používaly konstruktivněji" a napomohly zvýšení tvrdošíjně nízké inflace. Na červnovém zasedání bylo ze zvláštních měnově-politických konceptů Maria Draghiho cítit podobnou nedůvěru ve schopnosti měnové politiky. To lze pochopit, vždyť jak velký efekt asi mohou mít další nákupy dluhopisů, když německé výnosy jsou až do splatnosti 9 let záporné a 10letý výnos je jen pár bodů nad nulou?
Uvolní ECB dále měnovou politiku?
Že ECB není zrovna pevná v kramflecích, bylo cítit z aktualizované ekonomické prognózy. Se všemi opatřeními, která ECB v posledním půlroce zavedla (snížení sazeb do hlubšího záporu, prodloužení a zvýšení tempa odkupů aktiv, rozšíření programu odkupů o firemní dluhopisy, další dodávky cílené likvidity), je očekávána meziroční míra inflace pro rok 2018 jen 1,6 %. ECB tak podle mě signalizuje rostoucí možnost dalšího uvolnění měnové politiky.
Draghi navíc poněkud svérázně vykládá "střednědobý horizont", ve kterém by ECB měla svůj cíl plnit. Podle něj se nejedná o období shodné s projekčním horizontem prognózy (které je 1,5-2 roky), ale o období delší, které odvisí od velikosti a druhu šoku, kterým si ekonomika prošla. A protože šoky v letech 2007-2011 (finanční krize, dluhová krize) byly velké, střednědobý horizont je nyní "celkem dlouhý", dovozuje šéf centrální banky eurozóny.
Zmatené horizonty
To je podivné. V roce 2018 totiž bude podle stávající prognózy inflace pod cílem ECB již pět let, a ačkoli z pohledu dluhopisových investorů 5 let může být "střednědobý horizont", u měnové politiky tomu tak není. Změny měnové politiky se totiž z drtivé části do dvou let musí projevit (což je mimochodem důvod, proč již nyní od oslabení koruny z roku 2013 nikdo nic dodatečného nečeká). Delší zpoždění měnová transmise prostě nemá, a to ani po krizi.
Pokud ECB nevěří, že stávajícím způsobem inflaci zrychlí na kýženou úroveň (a například březnový a dubnový pokles maloobchodu v Německu, kde jsou růst mezd i zaměstnanost na 20letém maximu, naznačují, že s inflací skutečně potíž je), a pokud nechce doufat, že se inflační problém vyřeší sám, řešením není sémantické interpretační cvičení, ale pouze hlubší sáhnutí do (nyní již velice nestandardního) instrumentária měnové politiky.
