Česká (ne)konkurenceschopnost aneb Proč nám (ne)ujíždí vlak a co s tím

"Stát musí být čitelný," říká prezident Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR Jan Wiesner.

Česku chybí jasně definovaná hospodářská politika. O tu zástupci podnikatelů bez úspěchu žádali několik vlád po sobě. Nikdy ale nedosáhli toho, aby vláda určila hlavní úkoly, které korespondují s hospodářskou politikou, aby určila, na co by se měl zaměřit průmysl a tak dále. Podle nás by měl být prioritní právě průmysl a obecněji rozvoj toho, v čem jsme vždy byli dobří a za co jsme ve světě uznávaní.

Stát tak šíří nejistotu, čímž podnikatelům výrazně komplikuje život. Příkladem jsou daňové zákony – před dvěma lety až do prosince nebyla jasná sazba DPH. Dodavatelsko-odběratelské vztahy se přitom řeší rok a více dopředu, což znamená, že se s takovýmto předstihem výrobce se zákazníkem dohaduje o ceně a podmínkách dodávky. Jak má ale něco podobného dělat, když neví, kolik bude v době realizace platit? To jsou věci, které mají dopad na podnik jako takový a zprostředkovaně i celou ekonomiku. Velké firmy si alespoň mohou pořídit lidi, kteří jim něco z toho ohlídají. Malé firmy a drobní podnikatelé ale neustálé změny zákonů často postřehnou až ve chvíli, kdy jim o nich řekne kontrola.

"Zaměstnavatelé se nesmí bát experimentovat," říká manažerka komunikace Microsoftu Lenka Čábelová.

Práci je potřeba vnímat nově, jinak. Kde začít? Člověk si přestane definovat práci jako počet hodin strávených na určitém místě a začne ji brát jako přínos, kterého pro danou organizaci dosáhne. To je obrovský rozdíl. Každý z nás je totiž v principu schopen strávit jakoukoli činností jakoukoli dobu, aniž by to mělo významný dopad na kvalitu výstupu. Pokud nám ale jde o výsledek, strávíme určitou činností přesně tolik času, kolik je ho potřeba pro dosažení optimálního výsledku.

S tím souvisí i to, že každý potřebuje k maximální výkonnosti jiné prostředí a také že každá činnost vyžaduje jiné prostředí. Zhruba pětina Čechů kupříkladu dělá přesčasy ne proto, že by měla moc práce, ale proto, že přes den nemá v kanceláři klid. Práce odkudkoli, která se v této souvislosti často zmiňuje, přitom není jen práce z domova. Zahrnuje řadu forem, a to včetně práce v kanceláři. Jde o to, že si každý může vybrat vyhovující prostředí. Určitě se pak najdou i lidé, kteří chodí každý den do kanceláře, protože jim to tak nejlépe vyhovuje.

"Inovátoři se nesmí nechat odradit," říká Jan Přenosil z Centra transferů technologií brněnské Mendelovy univerzity.

K popisu trnité cesty od nápadu k uvedení produktu na trh použiji příklad nového typu baterie, na kterém právě pracujeme. Prvním stupínkem je povýšení laboratorního vzorku na něco velkého, průmyslově užitelného. Dnes máme malý vzorek a prosté zvětšení může být problém. Zadruhé, stojí to peníze a dnešní činnost a výzkum na univerzitě, kde působíme, odpovídá tomu, že jde o velké a relativně chaotické organizace, což je výhoda v okamžiku, kdy hledáme nápady, ale naopak nevýhoda ve chvíli, kdy chceme nápad dále vyvíjet. Vyvstává tedy otázka získání peněz a vytvoření startupu nebo firmy, která bude na daném nápadu cíleně pracovat.

A zatřetí, i když se vše předchozí podaří, může se překážkou stát existující rozdělení trhu. V našem případě, tedy v sektoru výroby baterií, jde o velice dynamický, ale také dost koncentrovaný obor. Je pět či šest globálních hráčů, kteří mají trh rozdělený, což odpovídá kapitálové náročnosti jak výroby, tak výzkumu a využívání drahých kovů.

"Školství musí reflektovat realitu dneška," říká prorektor Vysoké školy podnikání a práva v Ostravě Vladimír Krajčík.

V Česku se (stále) klade důraz na memorování. Důvod je jednoduchý – učitelé rádi přednášejí fakta, protože ta se dobře zkouší. Mnohem složitější je odhalovat příčiny a souvislosti. Dobrou cestou, jak zavést alternativní vzdělávání, je práce v týmu; představit myšlenku, že ne každý musí být dobrý matematik, že se někteří mohou kupříkladu naučit prezentovat výstupy skupiny, která daný problém řeší.

Uniformitu vedoucí například k jednotné státní maturitní zkoušce naše společnost nepotřebuje. Naopak, důraz musíme klást na individualitu. Každý z nás je jiný, každý z nás je lepší nebo horší v něčem jiném, což je fajn. V souvislosti s tím je dobré si uvědomit i to, že jedinou jistotou, kterou máme, je to, že zítra (a pozítří opět) bude vše jinak, ale my si nedovedeme představit jak. Školství i proto obtížně hledá cestu ke správnému vzdělávání. Jedinou možností je studentům na rovinu říci, že nic není vytesáno do kamene. Studenti se s tím musí naučit žít a reagovat na to.

"Domácnosti nesmí začít bezhlavě utrácet," říká hlavní ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek.

Na první pohled neochota českých domácností utrácet ekonomiku bezesporu brzdí. Hypoteticky, pokud by domácnosti zvýšily svoji spotřebu o procento, znamenalo by to zvýšení růstu ekonomiky o půl procentního bodu, protože spotřeba domácností v kapitole celkové spotřeby v rámci HDP tvoří jednu polovinu. Praxe by ale byla odlišná. Kdyby se domácnosti rozhodly více utrácet, jistě by zčásti nakupovaly dovozové zboží, z čehož by česká ekonomika těžila méně.

Zároveň je potřeba si položit otázku, zda bychom se měli rychleji přibližovat západu ve zvyšování spotřeby, nebo v akumulaci finančního majetku. To jde proti sobě – když budou domácnosti více utrácet, budou méně spořit. Navíc, zejména v současné době levných peněz, by neměla být opomíjena otázka zadlužování. Stručně, je potřeba uvažovat dlouhodobě a zůstat na konzervativní straně spektra. To znamená nepodléhat přílišnému optimismu v časech dobrých ani pesimismu v časech horších.