KONTEXT: Mladých a neklidných Evropanů přibývá. Politici je "nevidí"

Hnát: Jih Evropy se stále potýká s nezaměstnaností mladých. Jaké důsledky může mít to, že je v zemi či regionu (až) polovina lidí bez práce v době, kdy mají zakládat rodiny, začít podnikat a tak dále? Jak velký je to pro ekonomiku a společnost problém?

Kučera: To je bezesporu pro politiky na jihu – a koneckonců nejen pro ně – velká výzva. Pokud chcete provádět nějaké reformy, potřebujete obrovskou vůli a politický kapitál na to, abyste změnili nastavení společnosti. Právě to je přitom potřeba, protože v nemálo zemích na jihu Evropy byly sociální modely nastaveny podobně jako na severu, kde jsou energetický, nerostný nebo jakýkoli jiný kapitál a bohatství daleko vyšší. Stručně, tam, kde je stát zaměstnavatelem kolem čtyřiceti procent populace, se hodně těžko cokoli mění. Dnes je i proto těžké predikovat, jak to dopadne.

Hnát: Co byste politikům na jihu poradil?

Kučera: Musejí zapracovat na školství a flexibilitě pracovního trhu. Investor, který vstupuje do jakékoli země, se zajímá o konzistentnost v rámci daňového a politického systému. Další věcí, která ho zajímá, je trh práce. Jako investor, který vstupuje na nějaký trh, potřebuji dostatek kvalitních zaměstnanců na to, abych mohl vyrábět. Následně budu chtít, abych svůj produkt nebo službu mohl kvalitně a dlouhodobě zabezpečit. Toto se nám po celé Evropě, tedy nejen na jihu, komplikuje. A s tím se stále více rozevírají nůžky mezi úspěšnými a zbytkem populace.

Hnát: V podstatě celou Evropu trápí strukturální nezaměstnanost. Idea vnitřního trhu, tedy premisa, že se nezaměstnaní z jednoho regionu přelijí do zemí, kde je počet lidí bez práce nižší, nefunguje. Evropa si dlouho myslela, že je to dáno jazykovou bariérou a tím, že se Evropané nechtějí stěhovat. Dnes si ale musíme přiznat, že si je struktura nezaměstnaných ve všech zemích dost podobná, a ono přelévání proto není možné. Začíná se mluvit o strukturálních reformách (které ale málokdo provádí). Co by měly být jejich hlavní či opěrné body, aby tyto změny přispěly ke zlepšení situace na trhu práce?

Kučera: Strukturální nezaměstnanost znamená, že existuje nesoulad mezi poptávkou a dovedností pracovního trhu, respektive jednotlivých pracovníků. Tento nesoulad přitom rok od roku narůstá. Hodně je to vidět ve vyspělých ekonomikách obecně, není to jen problém Evropy. Řešení si přitom žádá obrovskou politickou vůli a kapitál na provádění změn. Ať už jde o reformu školství a vzdělávání, nebo třeba zaměstnávání v produktivním věku, přeškolování, možnost flexibility, dojíždění za pracovním místem či relokace, jde o koncepty a pojmy, o kterých se mluví dnes a denně, zaznívají v různých programech a prohlášeních, ale nic moc se neděje. Akce by si totiž vyžádala nepopulární kroky.

Hnát: Bez nich to ale stejně nepůjde. Na co by se tedy lidé v této souvislosti měli připravit?

Kučera: Obecně řečeno, půjde o změny, které zásadně změní život, na který byli lidé dosud zvyklí. Nejsme to přitom jen my, ono se to bude týkat nezaměstnaných všude v Evropě, tedy v jižní, severní nebo západní. Stručně, strukturální reformy jsou náročné. Přesto byly a jsou země, které k nim více či méně přistoupily. Podle mě jich přitom bude stále více, protože si i více lidí uvědomuje, že se stárnoucí populací přestaneme být konkurenceschopní. Mít armádu nezaměstnaných, kteří nejsou schopni reagovat na trh práce a o které se v rámci solidárního systému budeme muset postarat, by byl další problém. Zejména vezmeme-li v potaz, že již nyní máme strach o budoucí důchody.

Hnát: Opakovaně mluvíte o politickém kapitálu. Pokud se ale člověk porozhlédne po Evropě, tak to příliš optimisticky nevypadá – časté stávky ve Francii, politické turbulence ve Španělsku a tak dále. Máte podobně jako já pocit, že Evropě chybí leadership, důrazný hlas, který řekne, že tyto reformy jsou nutné, protože nás někam posunou?

Kučera: Je to můj subjektivní názor, ale myslím si, že ano, že jí chybí hodně. My se jako Evropská unie snažíme konkurovat Spojeným státům americkým, a to v rámci ekonomiky, vývozu, dovozu a tak dále, ale přitom jsme nejednotní. Události poslední doby – (ne)řešení imigrační krize, snahy o řešení určitých standardů – opět potvrdily, že národní zájmy často dominují nad zájmem celku; každá země preferuje svá řešení. A zároveň tolik nezaznívá, není tak velkým tématem, co budeme dělat za deset, dvacet, čtyřicet let. Namísto toho se zabýváme přítomností.