Evropská inflace a španělský paradox
Eurostat potvrdil správnost svého předběžného odhadu z konce ledna, v ECB již téměř bouchají šampaňské. Meziroční míra spotřebitelské inflace v eurozóně vzrostla v lednu na skoro až šokujících 1,8 %. Statistici ale doplnili podrobnosti, které mohou budit jisté obavy.
Obavy by se mohly týkat konkrétně Španělska. To v předchozí dekádě vykazovalo poměrně rychlý růst relativních cen (měřených reálným efektivním kurzem), čímž teoreticky měla klesat konkurenceschopnost země. Ve skutečnosti se ale Španělům v uvedeném období dařilo udržovat, ba dokonce zlepšovat pozici v rámci exportu z eurozóny jako celku.
Literatura pracuje s pojmem španělský paradox. Vysvětluje ho především existencí dvou typů španělských firem - na jedné straně velkých, velice efektivních a exportně úspěšných koncernů, a na straně druhé těch ostatních, jejichž konkurenceschopnost je výrazně nižší. Oficiální statistiky přitom tuto dualitu nezachycují tak docela správně a španělskou konkurenceschopnost jako celek podceňují.
Aktuálně vysoká španělská inflace je z velké části tažena cenami energií, nikoli primárně domácími mzdovými tlaky. Zatím tedy o španělskou konkurenceschopnost asi strach mít nemusíme. Růst španělského HDP byl loni více než 3%, takže v rámci eurozóny (+1,7 %) lze Madrid pokládat za hotového tygra.
Pokud by ovšem růst cen energií nakonec významně prosákl také do mezd, strach o pokračování španělského boomu může být namístě. Jestli tedy nebude vývozu ze čtvrté největší ekonomiky měnové unie opět pomáhat nějaký ten statistický paradox.
