Denní glosa: K čemu je brexit bez kravaty?

K rozhodnutí mohlo přispět zvolení labouristického poslance Jareda O'Mary, jenž se za okrsek Sheffield Hallam do Westminsteru dostal na úkor někdejšího liberálně demokratického vicepremiéra Nicka Clegga. O'Mara je obětí dětské mozkové obrny a kravatu si uvázat nedokáže. (Oba konzervativní poslanci před ním, kteří po mozkové obraně v parlamentu sloužili, si nějak poradili; třeba jim to rozsah postižení umožňoval lépe, to samozřejmě nevíme.)

Westminster se každopádně zbavil jednoho z konzervativnějších, tradičnějších pravidel, jež jeho chod určují. Shodou okolností je to tentýž parlament (byť částečně obsazen jinými lidmi), jenž s mohutnou převahou odhlasoval souhlas s odchodem Spojeného království z Evropské unie. Někteří z nich jen "plnili vůli lidu", když potvrdili výsledek předcházejícího referenda na totéž téma bez ohledu na vlastní přesvědčení, ale většina hlasovala podle svého svědomí.

Pro brexit hovořily, zhruba řečeno, dvě sady důvodů. První je tvořena krátkozrakým nacionalisticky zabarveným izolacionismem, jenž v odchodu vidí cestu k zastavení nezvladatelné migrační vlny. Druhou tvoří nechuť vůči uniformitě požadavků, jimiž Británii (koneckonců jedinou evropskou zemi, která si dokázala svoji demokracii uhájit sama) zasypávají kontinentální Evropané ve svatém přesvědčení, že vědí vše nejlépe. Britské tradice, nepsanou ústavou počínaje a měrným systémem konče, jsou sice fakticky bezvýznamnými, ale symbolicky palčivými oběťmi této glajchšaltizace, jak ji pěkně popsal Václav Havel.

Nezaujatý pozorovatel doufal, že právě druhá sada důvodů hrála při britském rozhodování o (ne)setrvání v unii větší roli než argumenty z první kategorie. Ale k čemu je vám brexit, páni poslanci, když se svých tradic zbavujete sami?