Potřebný oddechový čas Evropské unie
Letošní jaro bylo ve znamení zveřejnění Bílé knihy na téma budoucnosti Evropské unie a na ni navazujících pěti diskuzních dokumentů. Je zjevné, že v současném stavu unie něco takového potřebovala jako sůl, píše Petr Zahradník z České spořitelny.
Zřejmě již bylo těžké se dále tvářit, že se nic neděje, když pukliny ve zdech evropské konstrukce již dosáhly takové velikosti, že reálně hrozilo její zhroucení. Smyslem Bílé knihy i diskuzních dokumentů bylo především rozdmýchat debatu a zodpovědně se zamyslet nad tím, jaká čeká unii budoucnost, co má učinit, aby tato budoucnost byla růžovější a aby byla vnímána růžověji, než tomu bylo v uplynulých bezmála deseti letech.
Těžkých deset let EU
Do finanční krize se vše vyvíjelo jaksi automaticky a směrem k jedinému předurčenému cíli. Na vnitřním trhu se pozvolna odstraňovala jedna bariéra za druhou, až bylo těžké identifikovat existenci národních hranic, a spousta věcí, které toto uvolňování přinášelo, začala být vnímána přirozeně, jako by existovaly odnepaměti. V další fázi přibyla snaha dále se utužit prostřednictvím společné měny a celého rejstříku společných a koordinovaných politik.
Následovalo bezprecedentní rozšíření členské základny a posílení politického systému integračního uspořádání. Přestože se stále nepodařilo vytvořit pro EU kýženou jedinou adresu, značka EU začala symbolizovat něco úspěšného a hodného pozornosti a úcty.
Pak ale přišlo několik krizových otřesů ekonomického i globálně-společenského charakteru, a najednou je vše jinak. Na možnosti, které nabízí jednotný vnitřní trh, se buď zapomíná, nebo jsou dokonce vysmívány či označovány za zbytné. Vzniká iluze, že by mnohé členské státy byly schopny se spravovat lépe bez EU.
Memento brexitu
Čerstvá zkušenost ze sotva započatého britského odcházení již stačila naznačit, že nejlépe si hodnoty a přednosti EU uvědomíte v době, kdy ji opouštíte. Ale to již obvykle bývá pozdě. Ještě před pěti lety spíše imaginární možnost (prakticky umožněná od konce roku 2009 Lisabonskou smlouvou) považovaná za ne příliš japný žert, se nyní v podobě brexitu stává realitou. Navíc s rizikem infekce na další státy.
Evropská komise prostě nemohla reagovat jinak než zveřejněním svých dokumentů. Nyní jde o to, aby po učiněném prvním kroku následoval i ten druhý, tedy aby se z nabídnutého menu scénářů, případně obohaceného dalšími náměty, podařilo během dohledné doby, řekněme jednoho roku, vytvořit realistický a ambiciózní projekt, na který by se budoucí EU mohla spolehnout a opřít se o něj. Projekt, z kterého bude na první pohled patrné poučení a procitnutí z desetiletky, kterou při nejlepší vůli nelze hodnotit jako vydařenou. Projekt, který bude symbiózou pokory (vůči chybám a přehmatům učiněným v minulosti) i ambicí (vůči zdravému integračnímu základu i ozdravnému směru, kterým by se budoucí unie měla ubrat).
Nejhorší ze všeho by bylo, pokud by existovala snaha přivlastnit si a absolutizovat některý z navržených scénářů bez rozmyslu a v této mimořádně hysterické a rozjitřené době. To by mohla být poslední, likvidační třaskavá směs.
Polská krize
Minimálně po zbytek letošního léta by si Evropská unie měla udělit oddechový čas, po jehož uplynutí by mělo dojít k otupení ostří a uhašení jisker, mocných přeměnit se v destruktivní požár. Ran je na těle EU nepočítaně, jsou mezi jednotlivými státy, mezi jednotlivými unijními institucemi, mezi státy a institucemi, a dokonce se začínají vytvářet i uvnitř států.
Čerstvým příkladem je Polsko. Země, která za posledních 20 let zvládla nejen ekonomickou konvergenci vůči průměru EU jako žádná další, a která tudíž může být plným právem hrdá na to, co dokázala, je nyní rozdělená a paralyzovaná. Aktéři na jednotlivých stranách se budou v závislosti na svých zájmech obracet na EU. Některé hlasy napovídají, že Poláci v institucích EU budou silně podporovat výtky a sankce, které budou jednotlivé instituce, především Evropská komise a Evropský parlament, vůči jejich rodné zemi uplatňovat, neboť v tom spatřují jednu z mála cest účinné nápravy. Přitom neopomenou dodat, že se za to velice stydí.
Instituce EU již nyní ukazují, že nebudou moci zůstat vůči polské situaci lhostejné a netečné. Mnozí budou považovat jejich aktivitu vůči Polsku za přínosnou a žádoucí, jiní budou hovořit nejméně o nemístném vměšování.
To je přesně to, co by měl onen oddechový čas zmírnit či odstranit. V parném létě se však hlavy ochlazují obtížně. V takovýchto kulisách prostě debata o tom, jaká bude EU v budoucnu, probíhat nesmí. Bude-li tato vedena v podobně zjitřené atmosféře, nelze si dělat iluze o tom, jak nejen tato diskuze, ale i celá EU dopadne.
Zdroj: Česká spořitelna
