KONTEXT: Co (ne)čeká EU? Odchod zakládajících členů a možný vnik středoevropské unie

V kontextu stávající situace v Evropě se mi často vybavují slova Paraga Khanny, přítele a jednoho z nejuznávanějších globálních stratégů, který radil mimo jiné i Baracku Obamovi. Podle něj ve světě zítřka budete buď za stolem, kde se dohadují pravidla hry, nebo na jídelním lístku. Jinými slovy, globální hospodářsko-politický rámec pravidel a norem, kterým se většina světa řídila od začátku 90. let, se rozpadá a paralelně s tím vzniká něco nového. Otázkou je, zda se na tom Evropská unie bude podílet, nebo zda kupříkladu pravidla globálního obchodu, což je mimochodem klíčová složka českého průmyslu, budou domluvena mezi Spojenými státy a Čínou, tedy podle jejich pravidel a zájmů. Je něco podobného možné?

Na úvod bych zdůraznil, že Evropa jako kontinent nezmizí. Její privilegované, významné slovo coby instituce, která hájí zájmy kontinentu, se nicméně může rozplynout. 19. století dominovala Evropa, 20. století bylo ve znamení Spojených států a 21. století se podle mě stává érou Asie. Je otázka, do jaké míry je tento trochu zjednodušený pohled projevem cyklického automatismu, a do jaké jde o potvrzení přísloví, že žádný strom neroste do nebe, že vždy jeden z kontinentů musí udávat tempo.

V duchu vaší otázky si nicméně dokážu představit, že se v důsledku vlastní neakceschopnosti a malé flexibility staneme pomyslnou položkou na jídelním lístku. K tomu, abychom podobnému scénáři zabránili, jsou potřeba reformy. Pokud bude Evropa jakýmsi pasivním skanzenem, ocitne se na pomyslném talíři asijských zájmů, kde bude rozdělena podle gusta přítomných strávníků. Evropa pak nebude mít vliv na to, jak s ní bude naloženo.

Podívejme se na tento pesimistický scénář prizmatem českých zájmů, respektive v českém kontextu. Řekněme, že se globální hospodářsko-politický rámec bude nadále relativně rychle rozpadat a že na to EU nedokáže dostatečně rychle reagovat definicí a následně hájením svých zájmů, že tedy nebude za pomyslným stolem. Co to bude znamenat pro českou ekonomiku a Česko jako takové?

To, o čem hovoříme, je neradostné, nicméně ve většině Evropy je tato diskuze obohacena o racionální argumenty na všech stranách. Český pohled mi vedle toho připadá mimořádně plochý a paušální. Jistě, někdy je důležité a dobré vidět věci černobíle. Bavíme se ale o natolik mnohovrstevnatém problému, že mi paušální odsuzování přijde zjednodušující a nám škodící.

Kdyby totiž došlo k nějakému zrychlení odstředivých tendencí na globální scéně, pak by jádro západní Evropy, možná dokonce původních šest států EU (Benelux, Francie, Německo a Itálie, případně Rakousko nebo Irsko), mohlo vytvořit celek čítající do deseti zemí, které by to, čemu se v Evropě říká západ, nějak udržovaly. Mimochodem, do této skupiny by svým způsobem patřilo i Švýcarsko, které sice politicky stojí vedle EU, nicméně vazby mezi Švýcarskem, Rakouskem a Francií jsou mnohdy intenzivnější než průměrné vazby v rámci Evropské unie.

Jinými slovy, došlo by k rozpadu na pomyslné jádro EU a zbytek. Došlo by svým způsobem k naplnění jednoho ze scénářů, s nimiž se již dnes třeba v konceptu takzvaně dvourychlostní Evropy pracuje. Co by to tedy znamenalo pro Česko?

Česko by se ideálně (podle mého názoru) stalo součástí zmíněné skupiny. To je ale bohužel nejisté. I po čtrnácti letech členství v EU a po devětadvaceti letech od listopadu 1989 jsme příkladem východního národa, byť nejzápadnějšího z těch východních. Nedělám si tedy iluze, že my jediní bychom byli součástí tohoto západního soukolí. Ale byli bychom tomuto soukolí alespoň nejblíže.

Co by se nabízelo jako alternativa? Podle mě by nebylo od věci pokusit se o renesanci středoevropské kooperace. Opět si nedělám iluze, že bychom tomuto uskupení dominovali, tuto úlohu by určitě převzalo Polsko. Poláci přitom mají k nám daleko pozitivnější přístup než my k nim, což by nám mohlo pomoci získat respektované postavení v rámci této skupiny, která by nakonec měla okolo 70 milionů obyvatel. V rámci tohoto modelu by mohlo fungovat i Slovinsko, které by v případě, že by uvedený katastrofický scénář nastal, také bylo na pomyslném scestí.

Jak velkou pravděpodobnost tomu, že se podobný scénář naplní, přičítáte, respektive jak pravděpodobné podle vás je, že po Británii opustí unii někdo další?

Stále věřím tomu, že Evropa v pomyslném novém kabátě zůstane celistvá. Po brexitu ovšem již připouštím, že může dojít i k redukci počtu členů, že některé státy EU opustí. Dokonce si umím představit, že to může být pro obě strany prospěšné. Nizozemsko v době, kdy začala zuřit krize, navrhovalo jakési přechodné pozastavení členství v unii, čemuž se někteří posmívali. Mám pocit, že by to nebylo až tak špatné řešení za předpokladu, že by došlo ke zlepšení situace v entitě, jež unii na přechodnou dobu opustí.