Lekce, které bychom si měli vzít od Němců
Většina vyspělého světa je doslova fascinována ekonomickou silou Německa během probíhající dluhové krize v Evropě. Navzdory tomu, že je země součástí churavé eurozóny, roste její HDP na obyvatele za poslední desetiletí rychleji než v ostatních zemích G7.
Zatímco v eurozóně je nezaměstnanost na nejvyšších úrovních od zavedení společné měny, v Německu je na rekordním minimu. Většina exportérů z vyspělých zemí ztrácí konkurenceschopnost, protože nedokáže držet krok s producenty z mladých trhů. Naproti tomu v Německu je vývoz stále největším tahounem růstu. Lídři Francie, Španělska, Itálie a Británie tiše závidějí a tajně touží přiblížit se Německu.
Těžké doby po znovusjednocení
Ještě před deseti lety zápolilo Německo s náklady znovusjednocení z devadesátých let. Výsledky se téměř nedostavovaly: nůžky mezi východem a západem země se rozevíraly a situace se zdála být beznadějná. Přesto se Německo dokázalo vzpamatovat a ukázat světu, že i vyspělá země zvládne se svou produkcí uspět ve vysoce konkurenčním prostředí globalizovaného světa, a to především díky výrobě špičkových produktů a nízkým nákladům na pracovní sílu.
Kromě toho dalo do pořádku veřejné finance – deficit rozpočtu je pouhé 1 % HDP a vládní výdaje daleko pod evropským průměrem, za což si může užívat výhody rekordně nízkých úroků z vládních dluhopisů.
Reformy Agendy 2010 započaté sociálně demokratickou vládou Gerharda Schrödera v roce 2003 umožnily liberalizaci zákonů na pracovním trhu, která je také nepochybně jedním z důvodů aktuální záviděníhodné nízké míry nezaměstnanosti.
Dávná tajná zbraň: Mittelstand
Mittelstand jsou v podstatě národní klastry firem, které se obvykle specializují na jednotlivé oblasti výroby. Začaly se rozvíjet koncem 19. století. Tato struktura z německých podniků učinila neobyčejně odolné a všestranné firmy, které benefitují z rostoucí poptávky mladých trhů po velmi kvalitních kapitálových a spotřebních produktech.
Korporátní Mitbestimmung model, který dává zaměstnancům hlas v managementu, pomohl prosadit strukturální reformy a udržet nízké mzdové náklady. Svým dílem přispěl i propracovaný systém učňovského vzdělávání. Díky němu je nezaměstnanost mladých v Německu tak nízká. Na rozdíl od zbytku Evropy, která chrlí stále větší počet absolventů s často nepotřebnými univerzitními tituly, klade Německo větší důraz právě na odbornou přípravu.
Co se od Německa učit?
Kromě zaměření na odborné vzdělávání by měly státy uvolnit podmínky na pracovním trhu. To se sice už začíná v Evropě odehrávat, ale jak zjišťuje například Itálie, liberalizaci pracovního trhu je mnohem složitější provádět v těžkých ekonomických časech. Německo uvolnilo svůj pracovní trh, když byla poptávka silná i ve zbytku Evropy.
Bohužel to, co funguje dobře v Německu (například odvětvové klastry, produktivita vs. relativně nízké mzdy atd.), je mnohdy součástí tradiční "tvrdé" německé nátury, kterou je takřka nemožné přenést z jedné země do druhé. Smyslem by ani nemělo být snažit se za každou cenu importovat německý model se všemi jeho rysy.
Kde má německý model mezery?
Korporátní vztahy pomáhají společnostem držet nízko mzdy, ale nemusejí být výhodné pro akcionáře. A zatímco německý výrobní sektor může být velmi produktivní, nemusí tato situace platit v sektoru služeb, který v současnosti představuje dvě třetiny HDP. Finanční odvětví je relativně neziskové a v minulosti rekordně investovalo do problémových zahraničních aktiv (americké nekvalitní hypotéky, španělská realitní aktiva atd.).
Dalším strašákem je demografie. Výhled není příznivý - domácí populace rychle stárne a do země proudí imigranti, kteří mají problémy s integrací do německé společnosti, což vyvolává sociální tlaky. Německo se proto snaží příliv cizinců omezit.
Filozofie přísné disciplíny, která upřednostňuje askezi před růstem, úspory před spotřebou a zahraniční poptávku před tou domácí, může být někdy na škodu. Navzdory rychlému růstu rostla za poslední dekádu spotřeba německých domácností pomaleji než v Evropě. "Německá brzda" je katastrofou pro zbytek eurozóny. Investoři, kteří dnes vyprodávají španělské a italské bondy, se už ani tak nestrachují o výši veřejného zadlužení jako o dopady přehnaných úspor.
Německá závislost na exportu vede k obrovským přebytkům jeho běžného účtu, což implikuje deficity všude kolem něj – často je proto Německo označováno za spoluviníka současné krize eurozóny. Němečtí lídři diktující jen škrty a nízké mzdy i zbytku Evropy zapomínají na to, že cílem růstu je zvyšovat příjmy (a spotřebu) obyvatel a že skutečnou výhodou masivního exportu by měla být možnost "koupit si" za něj více importu.
Zbytek Evropy činí správně, když chce kopírovat dobré znaky německého modelu. Ale i Německo by si mělo vzít k srdci několik rad svých partnerů, zejména ty o důležitosti a potřebě růstu domácí poptávky. Teprve poté na tom bude celá Evropa lépe.
Zdroj: The Economist
