Dluhové limity nikdy nefungovaly, země mohou vyřešit dluhy jen čtyřmi cestami
Jakoby na dluhovou krizi v eurozóně neexistoval lék. Problémové ekonomiky se ve vlastních dluzích utápějí stále hlouběji. Možnosti léčby zdánlivě nevyléčitelné nemoci, které se nabízejí, jsou buď politicky neschůdné, nebo vyvolávají masivní protesty lidí.
Podle nových německých zákonů bude moci vláda od roku 2016 navyšovat zadlužení maximálně o 0,35 % HDP ročně. Země eurozóny souhlasily s podobným pravidlem, ale vejde v platnost teprve ve chvíli, kdy ho schválí všechny národní parlamenty. V současnosti mají země eurozóny de facto povoleny nové dluhy nepřevyšující 3 % HDP (podle Maastrichtských kritérií).
Nikdo nedodržuje pravidla
V některých zemích se už proti "novince" čile protestuje. Italská vláda odmítla implementovat úsporná opatření vyžadovaná ECB a odsouhlasit dodatek vyžadující automatické výdajové škrty, portugalská vláda zase po masových protestech odvolala již odsouhlasené škrty a Španělsko s největší pravděpodobností nedodrží dohodnutý cíl deficitu 6,3 % (očekává se 7,4 %).
Snižování rozpočtových deficitů v problémových ekonomikách jde ztuha, pokud vůbec. Smrtící spirála spuštěná drastickými rozpočtovými škrty, strukturálními reformami a klesajícími mzdami situaci rozhodně neulehčuje. Právě naopak, soukromá a veřejná poptávka klesá, což se odráží na výkonu celé ekonomiky, vyšší nezaměstnanosti, nižších vládních příjmech a hromadění dluhů. Výhled pozitivního ekonomického růstu se posouvá na neurčito.
Ve Španělsku vzrostla míra nezaměstnanosti po čtyřech úsporných balíčcích z 8 % na začátku roku 2007 na současných 25,8 % a zadlužení země se zdvojnásobilo. V Portugalsku stoupla nezaměstnanost o 100 % za čtyři roky a zadlužení ze 72 na 114 % HDP. V Řecku po škrtech, které stály zemi více než 10 % HDP, se armáda nezaměstnaných ztrojnásobila a zadlužení narostlo ze 113 na více než 160 %.
Odvěký spor: Škrty, nebo stimulace?
Tato strašná čísla nejenže ženou lidi do ulic, ale stupňují konflikty mezi politiky a ekonomy. Starý spor mezi monetaristy (upřednostňují řízení ekonomiky pomocí nabídky peněz) a keynesiánci (doporučují fiskální zásahy) je živý jako nikdy. Jedna strana je přesvědčena, že ekonomika může růst teprve tehdy, když budou rozpočty vyrovnané a daně a mzdy nízké. Druzí ale argumentují, že tak radikální omezení soukromé a veřejné poptávky vhání země do recese a jejich zadlužení ještě zhoršuje.
Průměrný růst v Evropě postupně zpomaluje. V roce 2011 byl 1,4 %, pro letošní rok predikují ekonomové dokonce pokles.
Pro mnoho dluhovou krizí nejhůře postižených zemí je růst jednou ze čtyř možností, jak zadlužení snížit. Další možností je vyrovnání rozpočtu drastickým snížením výdajů a navýšením daní. Jak se ale v poslední době ukazuje, spirála poklesu snižování zadlužení touto cestou znemožňuje. Třetí možností je odpis dluhu, což jinými slovy znamená přestat dluhy splácet a vyhlásit bankrot.
Čtvrtou variantou je inflace, která povede k tomu, že se dluh rozpustí na úkor střadatelů a spotřebitelů. 3- až 4% inflace je ale politicky neschůdná pro německou vládu. Zemím eurozóny tak nezbývá jiná možnost než trpět a pokračovat v bolestivých škrtech.
Zdroj: Spiegel
