Právo platit hotově jako (další) nedobrý nápad politiků

A to je problém, protože prodej za hotové je pro prodávajícího docela nákladná věc. Musí přijímanou hotovost zkoumat z hlediska pravosti a poškození, již přijatou hotovost skladovat, třídit (aby ji banky byly ochotny převzít) a přepravovat do bank, přičemž skladování zabírá prostor, zkoumání pravosti a třídění zdržuje a veškerá manipulace s hotovostí vyžaduje drahá opatření na ochranu před zloději. Kromě toho je tu neustálá obava z trapasu v podobě nedostatku "drobných na vrácení", v posledních letech pak nabyla na významu i otázka hygieny.

Uzákoněním práva na platbu hotově tak uvalujeme na obchodníky nezanedbatelné náklady. Řadu let už přitom existuje bezhotovostní alternativa. Ta může být pro obchodníka leckdy celkově výhodnější (zejména pokud nezneužívá hotovostní platby k daňovým únikům).

Nákladový rozdíl mezi oběma variantami a součet jejich nákladů může být někdy tak velký, že kvůli povinnosti přijímat hotovost daný prodejce svůj obchod buď ani neotevře, nebo přijímá právě jen hotovost. Trpí tak buď všichni spotřebitelé, nebo přinejmenším ti, kterým platba bezhotovostně nevadí nebo jim přijde z různých důvodů lepší.

Náznak toho, že takových lidí přibývá (tedy že popularita bezhotovostního placení ve srovnání s platbou hotově roste), lze získat například z vývoje relace objemů peněz, které česká populace drží v hotovosti a na běžných účtech (právě tyto účty jsou využívány jako primární zdroj bezhotovostních plateb). Hotovost v tomto srovnání ztrácí dlouhodobě na váze, přičemž tento trend je jen občas narušen šokem (pandemie, invaze na Ukrajinu), případně metodickou změnou ve vykazovaných datech.

Podobně vyznívá i skutečnost, že objem peněz utracený v Česku přes kartu od roku 2015 (dřívější data nejsou) prudce roste, kdežto objem peněz, který byl vybrán z bankomatů (obvykle nejspíše k placení hotově), téměř stagnuje.

Klíčovým argumentem ve prospěch povinnosti obchodníků přijímat hotovost je to, že mnohým z nás vadí u bezhotovostních plateb ztráta anonymity. Vedle toho se objevuje i obava, že některým našim spoluobčanům (asi zejména těm nejstarším) není placení bezhotovostně dostupné, protože nemají bankovní účet nebo k němu zřízenou platební kartu.

V zahraničí není situace jednotná. Například ve Švédsku a v USA (s možností odchylky v jednotlivých státech federace) je výslovně dovoleno hotovost odmítnout. V mnoha dalších zemích je tato věc předmětem debaty a v praxi i jisté aplikační "mlhy". Ostatně i v Česku se před pár lety Ministerstvo financí vyjádřilo tak, že absolutní povinnost přijímat hotovost z českých zákonů neplyne.

Jádrem sporu je tedy konflikt dvou zájmů. Na jedné straně je zájem některých plátců vyhnout se úniku osobních dat o jejich platbách (a případně se vůbec vyhnout nutnosti zřizovat si nebo používat bankovní účet), a na druhé straně zájem jiných plátců a některých obchodníků vyhnout se otravným aspektům používání hotovosti.

Za těchto okolností se mi jako správné jeví neupřednostňovat legislativně ani jeden způsob placení, a tím pádem dovolit trhu, aby našel řešení samovolně. Jedině poměření poptávky po každém způsobu placení a jeho nabídky totiž může odhalit, který z uvedených faktorů je pro většinu z nás silnější. Pokud mnoho kupujících hodně stojí o placení hotově a pokud tento způsob placení nebude pro prodávající o mnoho dražší než ten bezhotovostní, možnost platit hotově zůstane samozřejmostí. V opačném případě se bude trh samovolně posouvat od hotovosti pryč.

Platbu hotově by mnozí obchodníci nejspíše zachovali i v tomto druhém případě, ale pravděpodobně za příplatek. Jestliže bychom i v případě ústupu od hotovosti chtěli chránit zájmy těch, kteří nejsou na placení bezhotovostně vybaveni, dá se to řešit – po vzoru například sociálních dávek – selektivní podporou ze strany státu, ať už formou dotací obchodníkům, aby možnost platit hotově pro takové lidi zachovali, nebo formou výpomoci přímo daným zákazníkům směrem k tomu, aby si k bezhotovostnímu placení cestu přece jen našli.