Inflace jako boj, ve kterém mohou prohrát hlavně zaměstnanci

1. Aspekt, který se v diskuzích o inflaci a politice centrálních bank často ztrácí: Inflace je v zásadě výsledkem distribučního konfliktu mezi firmami, zaměstnanci a daňovými poplatníky. Zastaví se teprve tehdy, když jsou jednotliví aktéři nuceni výsledek přijmout. Jinými slovy, vyjednávací síla je pro výsledek klíčová, a proto aktéři o tuto moc bojují.

2. Zdrojem konfliktu může být přehřívající se ekonomika. Zaměstnanci mohou být v silnější pozici na trhu práce při vyjednávání o vyšších mzdách při daných cenách. Nebo firmy na trhu se zbožím a službami mohou být v silnější pozici, a jsou tak schopné zvýšit ceny zboží a služeb při stejných mzdách. A tak dále.

3. Zdrojem konfliktu mohou být příliš vysoké ceny surovin, například energií. Firmy chtějí zvýšit ceny vzhledem ke mzdám, aby zohlednily vyšší náklady na meziprodukty. Zaměstnanci se chtějí bránit poklesu reálných mezd a požadují vyšší ohodnocení. A tak to jde dále. Prvotní šok vychýlí rovnováhu a pak jde již "jen" o to, kdo ponese náklady. To může být proces dlouhý, ale i krátký. Roli v něm sehraje jak vláda, tak centrální banka.

4. Stát může hrát různé role. Fiskální politika může zpomalit ekonomiku a eliminovat její přehřívání. Může dotovat náklady na energie, čímž omezí pokles reálných mezd a tlak na nominální mzdy. Jinými slovy, fiskální politika hraje podstatnou roli v tom, jak se bude vyvíjet inflace.

5. Stát může subvence financovat zvýšením daní pro některé současné daňové poplatníky, například mimořádnou daní ze zisků, nebo prostřednictvím deficitů a případného zdanění budoucích daňových poplatníků (kteří do tohoto procesu nemohou příliš mluvit).

6. Donutit aktéry, aby nakonec přijali výsledek, a tím došlo ke stabilizaci inflace, je na centrální bance. Zpomalením ekonomiky může donutit firmy, aby akceptovaly nižší ceny při daných mzdách, a zaměstnance, aby akceptovali nižší mzdy při daných cenách. Centrální banka tedy rozhoduje, jak výsledná nová rovnováha (a tedy i nové přerozdělení ve společnosti) bude vypadat, tedy zda více "prohrají" firmy, nebo zaměstnanci.

7. Je to velice neefektivní způsob, jak dosáhnout výsledku v redistribučních konfliktech. Bylo by dobré najít takový způsob vyjednávaní mezi zaměstnanci, firmami a státem, v němž by bylo dosaženo cíle bez vyvolání inflace a bolestivého zpomalení ekonomiky. Jinými slovy, Olivier uvádí, že řešení (dopadů) vysoké inflace prostřednictvím centrální banky není optimální.

8. To však bohužel vyžaduje větší důvěru, než v jakou lze doufat. Přesto tento způsob uvažování o inflaci ukazuje, v čem spočívá problém a jak přemýšlet o nejméně bolestivém řešení.

Blanchardovo tvrzení, že inflace je výsledkem distribučního konfliktu, spoustu lidí zneklidňuje. A to je dobře, o to mu v jeho vyjádřeních jde.

Již nějakou dobu se vracím k tématu takzvané ziskové spirály. Marže firem v posledních desetiletích rostly, tento růst pak byl velice svižný v roce 2021. Odcitují sám sebe: Mzdová inflace není hlavním zdrojem současného vysokého růstu cen (v USA). Marže firem ano. Ty samozřejmě reagují na poptávkové a nabídkové faktory. Struktura nicméně ukazuje, že vyšší růst marží je spojen s více koncentrovanými sektory, kde je menší konkurence. Takže třetím zdrojem inflace (vedle poptávky a nabídky) je míra konkurence, respektive tržní prostředí. Konflikt, redistribuce a dopad na inflaci tedy nejsou nic nového.

Dobrá hospodářská politika vlády a centrální banky závisí na schopnosti rozeznat příčiny inflace. Proto jsem již dříve psal, že tlak na růst cen lze omezit snížením poptávky (zvyšováním úrokových sazeb a snižováním deficitů), zvýšením nabídky (podporou investic a inovací a odstraněním takzvaně úzkých míst v dodavatelských řetězcích) a podporou tržního prostředí, konkurence a antimonopolními opatřeními. Občas si ovšem inflaci zjednodušujeme jen na Phillipsovu křivku. Tedy na model, kdy vysoká inflace je spojena s nízkou mírou nezaměstnanosti. Snížit inflaci pak znamená zvýšit nezaměstnanost. To se pak zdá, že za inflaci mohou jen zaměstnanci.

Ale není to tak, jde o konflikt mezi více aktéry. Ten se odehrává mezi různými skupinami výrobců o výši jejich marží, o to, kolik z nákladů mohou přenést na zákazníky, na zaměstnance (reálný pokles mezd) a nakonec na domácnosti jako konečné spotřebitele. I v českých luzích a hájích centrální banka upozorňovala na to, že za inflací stojí i některé firmy (či celá odvětví), které jsou schopné si zvyšovat marže.

Na současném inflačním konfliktu je zajímavé to, že vlastně mnoho konfliktů nepozorujeme. Reálné mzdy klesají velice rychle, v Česku dokonce nejrychleji ze všech zemí OECD. Isabel Schnabel z ECB nedávno upozornila, že v eurozóně reálné náklady práce "deflované" cenami výrobců klesly a zisky vzrostly, což naznačuje, že náklady práce v současnosti de facto nepřispívají k inflačním tlakům.

A dodala, že další reálný pokles mezd bude mimo jiné záviset na fiskální politice. "Cílená fiskální opatření mohou podpořit ty, kteří současnou krizí trpí nejvíce. Příliš široce zaměřená fiskální opatření by však mohla posílit inflační tlaky," zdůraznila.

Prožíváme energetickou, nákladovou krizi. Od centrálních bank slyšíme, že primární dopady takového šoku jsou schopné takzvaně výjimkovat, ale že zatočí s takzvanými sekundárními dopady takového šoku. Tyto sekundární dopady jsou ale právě onen konflikt mezi zaměstnanci, firmami a vládou.

V článku o inflaci jen těžko mohou chybět 70. léta. Tehdy (1973) Bundesbank uvedla, že když centrální banka bojuje proti sekundárním dopadům, tak nepřímo žádá, aby zaměstnanci přijali reálné snížení mezd v důsledku zvýšení cen energií.

Jinými slovy, boj s inflací se musí odehrávat na více barikádách současně a s více aktéry (opatření na straně poptávky, ale i nabídky, správně nastavená měnová politika, ale i fiskální, konkurence). Současný styl boje může vést především ke snížení kupní síly zaměstnanců. A to by opravdu nebyl optimální výsledek.