Trump našel hlavního světového narkoteroristu. Ten čistě náhodou seděl na ropě, která se hodí americkým rafinériím

V uplynulých měsících americký prezident Donald Trump nasadil v Karibiku impozantní vojenskou sílu, aby vyhrožoval Venezuele. Konkrétně letadlovou loď, nejméně sedm dalších válečných plavidel, desítky letadel a 15 tisíc vojáků. Oficiálním důvodem bylo zničení "narkoteroristů". Trump sílu využíval k nelegálním útokům na malé čluny, o nichž tvrdil, že slouží k pašování drog. To jsme viděli v různých podobách už mnohokrát –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vlády v průběhu historie označovaly vůdce rivalských národů za teroristy, aby ospravedlnily vojenské vpády jako policejní operace.

V tomto případě je to ale absurdní, protože Venezuela není významným producentem fentanylu ani jiných drog, které v poslední době dominují epidemii předávkování ve Spojených státech, a kokain, který v zemi vzniká, míří převážně do Evropy. Zároveň Trump nedávno omilostnil Juana Orlanda Hernándeze, který v letech 2014–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2022, kdy byl prezidentem Hondurasu, řídil rozsáhlou drogovou operaci. Drogy jsou tedy jen zástěrka, pravděpodobně i pro domácí publikum.

Konec diktátora, který světu nebude chybět

V sobotu 3. ledna USA provedly ve Venezuele vojenskou operaci trvající něco málo přes dvě hodiny. Při ní členové Delta Force zajali venezuelského diktátora Nicoláse Madura, přímo v jeho domě, a odvezli ho ze země. Ano, jde o porušení mezinárodního práva. K Madurovi zároveň málokdo cítí sympatie. Je nedemokratický, represivní a v posledních letech destabilizoval západní polokouli.

Organizace spojených národů nedávno vydala zprávu podrobně popisující více než deset let zabíjení, mučení, sexuálního násilí a svévolného zadržování politických oponentů Madurovými přisluhovači. V roce 2024 Maduro "ukradl" venezuelské prezidentské volby. Také podnítil exodus téměř osmi milionů lidí, čímž přispěl k ekonomickým a politickým nepokojům v celém regionu. Více než 15 milionů obyvatel Venezuely žije v chudobě.

Donald Trump testuje, co si může dovolit. Ústava USA vyžaduje, aby Kongres schválil jakýkoli válečný akt. V tomto případě k žádnému schválení nedošlo. Šéf Bílého domu to vysvětluje jednoduše tak, že kdyby tajnou akci prozradil, nemohlo by k ní logicky dojít. Uvidíme, jak se s dalším porušením zákonů vypořádá americký systém brzd a protivah.

Drogy? Vlastně jde hlavně o ropu

Každopádně jen několik hodin po akci Donald Trump objasnil své motivy. "Ropný průmysl ve Venezuele je dlouho v úpadku, v totálním úpadku. Velké americké ropné společnosti utratí miliardy dolarů, opraví špatně fungující infrastrukturu a začnou pro Venezuelany vydělávat peníze," prohlásil.

Před 18 lety, ještě za vlády Huga Cháveze, Venezuela znárodnila majetek amerických a dalších západních společností. Už dříve Trump požadoval, aby země vrátila "veškerou ropu, půdu a vše další, co ukradla".

Snaha určovat směr, kterým půjde Venezuela, je v souladu s novou americkou bezpečnostní strategií. Ta jasně říká, že USA se budou angažovat globálně jenom tehdy, pokud to přímo posílí jejich domácí stabilitu, ekonomiku a bezpečnost. A že budou prosazovat své vedoucí postavení na západní polokouli. Ekonomický zájem (zjevný), bezpečnostní zájem (ten oficiálně citovaný) a vliv na americkém kontinentu, to všechno se v tomhle případě spojuje.

Venezuela má největší známé zásoby ropy na světě. Jde asi o 300 miliard barelů, tedy bezmála pětinu světového objemu. Ale kvůli desítkám let nedostatečných investic a špatného hospodaření od konce prvního desetiletí 21. století klesla produkce ropy v zemi o dvě třetiny na přibližně milion barelů denně.

Zvýšení těžby ropy ve Venezuele by navíc oslabilo pozici Íránu a vyšší nabídka by obecně mohla snížit ceny. To by poškodilo i Rusko a jeho schopnost financovat válečnou ekonomiku. A to nemluvíme o pozitivním nákladovém šoku na úrovni globální ekonomiky. Objevují se také úvahy, že snížení cen ropy by pozitivně zapůsobilo i na peněženky amerických voličů před letošními listopadovými volbami v polovině Trumpova prezidentského mandátu. Z pohledu USA je potenciálně pozitivních důsledků tolik, až se tomu skoro nechce věřit.

Nicméně pravděpodobnější je, že letos těžba ropy ve Venezuele nevzroste, ale spíše klesne. Země například nemá dostatek nafty, kterou potřebuje k ředění své velice husté suroviny pro přepravu. Zatím také platí blokáda ze strany USA. Vývoj těžby bude souviset i s rychlostí politické transformace. Konflikt mezi stávající garniturou a opozicí může vést krátkodobě k poklesu těžby i celé ekonomiky.

Těžká a kyselá, v USA poptávaná

Venezuela má na svém území specifický druh ropy, a to ropu takzvaně těžkou a kyselou. "Shodou náhod" přesně ten typ, který americkým rafinériím chronicky chybí. Hlavním dodavatelem této ropy do USA je Kanada, se kterou ale Trump nemá nejlepší vztahy.

Těžká kyselá ropa (heavy sour crude) představuje surovinu s obrovským potenciálem, který je ale uvězněn v náročné chemii i komplikované technologii. Pro Venezuelu je tato specifická kvalita ropy největším požehnáním i osudovým prokletím zároveň. Zatímco lehká ropa z Perského zálivu vytéká ze země skoro sama a připomíná spíše řídký sirup, venezuelská ropa z Orinockého pásu má blíže k tekutému asfaltu nebo dehtu.

Abychom pochopili ekonomiku této suroviny, musíme se podívat na dva klíčové parametry:

• Hustota (stupně API): Venezuelská extra těžká ropa má často hodnotu pod 10 stupňů API, což znamená, že je těžší než voda (pokud bychom ji nalili do nádrže s vodou, klesla by ke dnu).
• Obsah síry: termín "kyselá" (sour) znamená vysoký obsah síry (často nad 3–5 %). "Sladká" ropa dosahuje hodnot jen do 0,5 %.

Kvůli nákladům na zpracování se těžká kyselá ropa obchoduje se slevou 10–25 % oproti globálnímu benchmarku Brent. Proč ji tedy svět chce? I přes náročnost zpracování má těžká kyselá ropa v globálním energetickém mixu nezastupitelné místo.

Zaprvé, z lehké ropy lze vyrobit hodně benzínu, ale těžká ropa je ideální pro výrobu nafty a špičkového asfaltu. V době, kdy mnoho zemí, mimo jiné Německo, chce masivně investovat do obnovy infrastruktury, je tato ropa klíčovou surovinou pro stavbu silnic a dálnic.

Zadruhé, mnoho rafinérií na americkém pobřeží Mexického zálivu bylo v minulých dekádách postaveno za miliardy dolarů na míru venezuelské ropě, jsou vybaveny takzvanými cokery (jednotkami hluboké konverze). Pro tyto firmy je venezuelská ropa díky své nízké ceně nejziskovější vstupní surovinou.

A zatřetí, lehká ropa ubývá rychleji. Těžká ropa oproti tomu představuje stabilní, dlouhodobý základ, který zajistí energetické potřeby lidstva na staletí, pokud na to budeme mít technologie.

---

Demokracie, nebo ropa? Další vítězové americké operace ve Venezuele sedí v Texasu

---

Ropná renesance má i svá ale

Hustota suroviny ale znamená i problémy. Těžká ropa v potrubí neteče. Aby se dala přepravovat, musí se buď zahřívat, nebo ředit lehčími frakcemi (naftou nebo kondenzátem), které ale musí Venezuela často draze dovážet. A když nemáte peníze na dovoz surovin k naředění, nemáte jednoduše samotnou ropu jak vyvážet. Technologickou bariérou je pak to, že rafinace vyžaduje mnohem více energie a komplexnější chemické procesy k odstranění síry a těžkých kovů. To zvyšuje fixní náklady na každý barel. A složitější těžba, přeprava i zpracování znamenají i větší uhlíkovou stopu, odhadem o 15–⁠⁠⁠⁠⁠⁠30 % oproti lehké ropě.

Odhady ukazují, že kdyby všechno šlo hladce, základní údržba a opravy by mohly do konce roku 2026 zvýšit produkci ropy ve Venezuele na 1,2 milionu barelů denně. To by ale stále bylo pod potenciálem a země by podle objemu těžby byla až na 18. místě na světě, za Libyí.

Pokud by se chtěla země dostat na úroveň produkce z doby před 15 lety, bylo by podle odhadů potřeba přes 100 miliard dolarů kapitálových výdajů jen na průzkum a těžbu. To je dvojnásobek částky, kterou americké ropné firmy v oboru dohromady investovaly po celém světě v roce 2024. Společnost Chevron, která už ve Venezuele působí a na základě výjimky ze sankcí vyváží do USA asi 200 tisíc barelů denně, by mohla své aktivity rozšířit. Riziko politických otřesů a znárodnění bude ale investice brzdit.

To ale není jediný problém Venezuely. Dalším jsou lidé. I kdyby se povedlo přesvědčit dostatek ropných společností, aby v zemi investovaly, problémem bude kritický nedostatek pracovní síly. Desítky tisíc kvalifikovaných pracovníků, od inženýrů po geology, opustily zemi. Venezuelská státní ropná společnost PDVSA je z velké části řízená ozbrojenými silami. Aby mohla vytvořit životaschopné společné podniky se západními firmami, musela by být 70 tisíc zaměstnanců čítající firma kompletně reformovaná. Je tak možné, že po mnoho let nebude schopná fungovat jako životaschopný partner.

A nezapomínejme, že dodatečné množství ropy, které se ve Venezuele povede vytěžit, poputuje na nasycený trh. Mezinárodní energetická agentura očekává, že globální nabídka ropy bude převyšovat poptávku minimálně do konce desetiletí, a to kvůli silné produkci v zemích, jako jsou Brazílie, Guyana a samozřejmě Spojené státy, stejně jako kvůli jenom mírnému růstu poptávky. Mnoho analytiků čeká, že přebytky v tomhle a příštím roce srazí globální ceny ropy na 50 dolarů za barel, možná i níže, tedy pod hranici rentability pro většinu stávajících venezuelských polí s přiměřenými zásobami. Nové projekty by byly často ještě méně konkurenceschopné.

Ze zapomenutého kraje energetickým lídrem?

Americké rafinérie na začátku roku 2010 dovážely o 500 tisíc barelů ropy denně více než teď. Na druhou stranu Kuba, která dlouho nakupovala od Venezuely za výhodných podmínek, se obrátí o pomoc na Mexiko a Rusko. Čínské "konvičkové" rafinérie, které dříve nakupovaly většinu venezuelských dodávek se slevou, můžou být z obchodu vyloučené, státní ropné firmy možná dokonce omezí působení ve Venezuele. Mít ropu a prodat ropu (ze zničené infrastruktury, ve zdecimované ekonomice a v politickém chaosu) se ziskem jsou dvě různé disciplíny.

Takže ano, zvýšení produkce ropy by mohlo být pro Spojené státy komerčně i geopoliticky výhodné. Ale návrat venezuelské produkce například na úroveň 2,5–3 milionů barelů denně, tedy na úroveň z konce roku 2010 a přibližně stejné množství, jaké v současnosti těží Kuvajt jako osmý největší producent na světě, se jeví jako poměrně dlouhodobý projekt.

Venezuela má surovinu, kterou nikdo jiný neumí zpracovat tak efektivně jako americké rafinérie. A ty zase potřebují venezuelský "dehet", aby jejich drahé stroje nezrezivěly. Tahle závislost je důvod, proč i v dobách nejhlubších sankcí a politických rozporů zůstával ropný kanál mezi Caracasem a Houstonem částečně otevřený. Geopolitika se střetává s chemií. Kdyby se Venezuele podařilo přilákat moderní technologie, které dokážou "čistit" kyselou ropu přímo u vrtů, mohla by se země stát energetickým lídrem nové generace. Ale je to poměrně velké kdyby.