Americká bezpečnostní politika: Pro Evropu i Česko končí éra pohodlí, je to ale příležitost

Nová strategie pojmenovává diagnózu z pohledu USA bez obalu. Ambiciózní poválečný projekt americké hegemonie selhal ne kvůli zlé vůli, ale kvůli vlastní neudržitelnosti. USA se příliš dlouho snažily zároveň zabezpečovat svět, liberalizovat obchod, udržovat rozbujelý sociální stát a investovat do technologické převahy. Tato kvadratura kruhu dospěla ke konci. A Washington přestává předstírat, že ji lze financovat z nekonečného deficitu a politické energie.

Odpovědnost mají jednotlivé státy

Strategie proto zavádí do americké zahraniční politiky jednoduchou, ale revoluční rovnici. USA se budou angažovat globálně jen tehdy, pokud to přímo posiluje jejich domácí stabilitu, ekonomiku a bezpečnost. Všechno ostatní je luxus, který si už nemohou dovolit.

Je to logika hospodského účtu. Pokud Evropa utrácí roky méně, než k čemu se zavázala, zatímco Amerika platí většinu účtu, pak nepsaná dohoda končí. Odpovědnost za bezpečnost se přenáší zpět na jednotlivé státy. A není náhodou, že dokument preferuje bilaterální vztahy před multilaterálními institucemi, které podle jeho autorů často zakrývají absenci skutečné politické vůle.

Koncepční osa dokumentu je jasná. Základní jednotkou mezinárodní politiky je národní stát, ne nadnárodní instituce nebo aliance. Nejde o izolacionismus, ale o "primát suverenity". Každý stát má být primárně zodpovědný za svou obranu, energetiku, průmysl, hranice a ekonomickou odolnost.

Pro Evropu, která za poslední tři dekády vsadila na síť institucí, pravidel a trhů, je to paradigma cizí. Normy, kompromisy, postupná integrace, to byla evropská DNA. Nová americká strategie ale tvrdí, že éra globalismu vedla ke ztrátě průmyslu, závislostem a kulturní nejistotě, což oslabuje Západ zevnitř.

Washington nabízí alternativu. Tou je návrat k zakotvené moci, průmyslové kapacitě a kulturní soudržnosti. Nejde jen o geopolitiku, je to civilizační posun, který Evropu staví do role kontinentu, který si bude muset znovu definovat, kým vlastně je.

Na rozdíl od předchozích strategií v té letošní nenajdeme moralistní slovník o nutnosti bránit mezinárodní řád založený na pravidlech. Dokument používá jazyk tvrdých zájmů: bezpečnost, průmysl, energie, technologie, kontrola hranic. Je to návrat k reálné politice, kde se rozhoduje o tom, kdo má výrobní kapacity, levnou energii a robustní armádu. Ne o tom, kdo má elegantnější deklarace a ambicióznější klimatické cíle.

Čína jako největší výzva

Strategie také jasně říká, že USA nebudou měnit režimy, nebudou exportovat demokracii a vést vleklé války bez jasného konce. Pokud zasáhnou, bude to rychle, rozhodně a s explicitním cílem. Tento přístup má dva okamžité dopady:

• Omezuje romantickou představu Evropy, že USA vždy přispěchají, aby vyřešily geografické či politické problémy starého kontinentu.
• Zvyšuje tlak na spojence, aby byli schopní jednat sami. Nejen finančně, ale i politicky, průmyslově a vojensky.

Z hlediska Ameriky není největší hrozbou pro světový řád Rusko, ale Čína. Čína kombinuje průmyslovou sílu, technologické ambice a schopnost ekonomicky dominovat celým regionům. Dokument zdůrazňuje nutnost znovu vyvážit ekonomické vztahy (tarify, exportní kontroly, ochrana kritických technologií, posílení kapacit "západního průmyslového bloku"). Je to obrana ekonomická, nikoli vojenská.

USA nechtějí válku o Tchaj-wan. Chtějí posílit odstrašení a zabránit tomu, aby Čína přetvořila světový pořádek skrze obchodní a technologické závislosti. Proto je Indo-Pacifik pro USA prioritou před Evropou.

---

Americká cla v praxi? Dokonalý chaos

Pro Česko to znamená, že jakýkoli budoucí konflikt mezi americkou pozorností pro Evropu a zdroji potřebnými v Asii bude pravděpodobně rozhodnutý ve prospěch Asie. Je to tvrdé, ale realistické. A měli bychom se podle toho zařídit.

Evropa musí jít do sebe

Kapitola věnovaná Evropě je neobvykle sociologická. USA nahlížejí kontinent ne jako silného partnera, ale jako region, který se ekonomicky propadá, demograficky ztenčuje a politicky fragmentuje. Evropa má nízké obranné výdaje a spoléhá na americký štít. Má přeregulovanou ekonomiku, která pomalu reaguje na technologické a energetické změny. Má politické elity, které podle autorů "potlačují debatu" o migraci, identitě a národních zájmech. Washington nás nevnímá jako rovnocenného partnera, ale jako region se sice velkým kulturním potenciálem, ale slabou politickou vůlí.

Dokument zároveň zdůrazňuje, že USA chtějí podporovat evropskou velikost. Ale jen za předpokladu, že Evropa začne rychle růst, znovu industrializuje a převezme vlastní bezpečnostní břemeno. Jinými slovy, Amerika nestojí o slabou a moralizující EU. Stojí o silného, vojensky schopného partnera.

Na téma Ukrajiny dokument v podstatě uvádí, že řešení musí být rychlé a stabilní, byť ne nutně dokonalé. Strategie varuje před dlouhodobým konfliktem na Ukrajině, který vyčerpává evropské ekonomiky a omezuje americké zdroje pro Asii. Cílem je rychlé ukončení bojů, obnovení stability a restart evropských ekonomik. Dokument nezmiňuje vítězství Ukrajiny, ale stabilitu. Nezmiňuje obnovu územní integrity, ale ukončení války.

USA se tedy chtějí vyhnout nekonečné opotřebovávací válce. Chtějí minimalizovat riziko přímé konfrontace s Ruskem. Chtějí rychle přesměrovat zdroje směrem k Indo-Pacifiku. To staví EU a Česko před nepříjemnou realitu. Pravděpodobný je tlak na kompromis, který nebude ideální ani morálně, ani strategicky. Pokud bude Washington preferovat stabilitu před spravedlností, budeme čelit dilematu, které jsme si nikdy nepřipustili.

Dokument uvádí dvě zásadní změny týkající se NATO. Zaprvé, NATO není "vždy expandující aliance". To je signál, že snaha o další rozšiřování, zejména o Ukrajinu nebo Gruzii, je politicky omezená. A zadruhé, závazek k výdajům 5 % HDP na obranu je sice extrémní požadavek, ale plní roli strategického stropu, od kterého se začíná vyjednávat. Logika je jasná, USA už nechtějí financovat evropskou bezpečnost. Kdo nebude investovat, nemůže počítat s americkou podporou na stávající úrovni. Evropa tak vstupuje do nového období. Bez vysokých obranných výdajů se stane geostrategickou zátěží, ne partnerem.

Pro oblast energetiky dokument signalizuje konec evropské naivity. Strategie odmítá evropský přístup k dekarbonizaci, považuje ho za strategicky dysfunkční. Tvrdí, že přílišná orientace na "net zero" oslabila konkurenceschopnost západního průmyslu a zvýšila závislost na Číně, která dominuje technologiím v oblasti obnovitelných zdrojů i má mimořádně silnou pozici na trhu s důležitými surovinami.

Americký recept je odlišný. Je jím masivní využití fosilních paliv, rozvoj jaderné energetiky a energetická soběstačnost jako prvek národní bezpečnosti. To není spor o klima, ale o moc. Kdo má levnou a stabilní energii, ovládá průmysl. Kdo má průmysl, ovládá geopolitiku. Tohle je fundamentální rozdíl mezi chápáním světa z pohledu USA a EU. Pro Česko, zemi s jadernými zdroji, ale bez velkých zdrojů plynu a ropy, je to příležitost. Může se stát regionálním hráčem v jaderné energetice a energetické bezpečnosti, což by posílilo i jeho politický vliv.

Možné dopady na Českou republiku

Co to znamená pro Česko? Konec pohodlí a (snad) začátek vlastního příběhu.

• Obrana: 2 % HDP už nejsou výdaj, ale vstupenka. Česká debata o tom, zda jsou 2 % HDP příliš, je v kontextu americké strategie archaická. Reálně budeme muset investovat více, a to do dronů, protivzdušné obrany, munice a průmyslu. Nejde jen o peníze, ale o transformaci celého obranného ekosystému, který se má stát motorem inovací.
• Ukrajina: Připravme se na nepříjemné scénáře. Česko patří mezi (morální) podporovatele Ukrajiny. Pokud se ale geopolitický vítr skutečně obrátí směrem k "rychlému příměří", budeme muset hledat cesty, jak udržet podporu Kyjevu, zachovat jednotu EU a neztratit kotvu v transatlantických vztazích. To bude vyžadovat diplomatickou pružnost, jakou jsme dosud nemuseli předvádět.
• Evropská unie: Musí nastat posun od regulátora k mocnosti. Česko musí být u reálné evropské obranné integrace, nejen u jejích deklarací. Střední Evropa má reálné kapacity (zbrojní průmysl, logistiku, geografii, politickou vůli). Pokud se region spojí, může být jedním z pilířů nové evropské bezpečnosti.
• Energetika: Jádro se jeví jako strategická páteř. Pokud Evropa přijme část americké logiky, bude jádro nejen energetickým řešením, ale i politickou zbraní stability. Česko má šanci stát se regionálním lídrem, pokud dokáže rychleji stavět a levněji vyrábět.
• Vztah k Číně: Dvojí hra končí. Česko bude muset jasněji ladit svou exportní a technologickou politiku s USA. Dilema "obchod vs. bezpečnost" se zúží. Prostor pro manévrování bude menší, ale přinese to jasnější pravidla.

Nová americká strategie není dokument do šuplíku. Je to tektonický posun v tom, jak nejmocnější demokracie světa chápe sama sebe i své spojence. A nečekejme, že případný návrat demokratů do Bílého domu přinese nějaký zvrat v této doktríně. Vzhledem k vojenské kapacitě Číny už USA nemají na to, aby hrály roli světového policisty. Evropě končí éra pohodlí, ve které USA garantovaly bezpečnost a Evropa mohla řešit regulace a morálku. Jestli chceme zůstat relevantní, musíme přestat hrát roli chráněnce a stát se partnery. Česko se silný průmyslem má přitom všechny předpoklady uspět. Pokud si troufne.