Český veřejný dluh v evropském kontextu
Vývoj veřejného zadlužení České republiky lze interpretovat velice různorodě a s různými znaménky hodnocení. Při pohledu na jeho optický nárůst, zveřejňovaný online na příslušných informačních serverech, člověka může jímat hrůza, když není schopen během jediné vteřiny vůbec registrovat nárůst částek v řádu miliónů korun. Toto je však interpretace značně "lidová", ignorující navíc elementární komparaci nárůstu zadlužení v jiných zemích.
Příliš lichotivě nevyznívá ani druhý pohled, hovořící o tom, že ještě před 15 lety byl objem českého veřejného dluhu přibližně desetinový. Třetí neradostnou zprávou je, že veřejný dluh se u nás nesplácí – jistina stále narůstá, "pouze" se hradí úroky.
A jsme u příznivějších zpráv. Ony úroky jsou v českém případě jedny z nejnižších v Evropě, a tak i náklady financování našeho veřejného dluhu jsou v porovnání se zbytkem Evropy nevysoké. To vede i k tomu, že dluhová služba v našem případě ještě neujídá nadměrný objem výdajů, takže nedochází k paralýze fungování veřejné služby z důvodu kritického nedostatku finančních prostředků. Nízké náklady financování veřejného dluhu jsou současně i projevem nízkého rizika, které investorská komunita ve vztahu k české ekonomice a jejímu vývoji vnímá.
A pak je tu samozřejmě stále "výkladní skříň" vývoje veřejného dluhu České republiky – jeho míra vztažená k HDP se pohybuje na úrovni 45 %, průměr EU je dvojnásobný, v případě největšího fiskálního hříšníka EU dokonce téměř čtyřnásobný. Na druhou stranu je pravda, že estonský stát dokáže fungovat s kumulativním dluhem 8 % HDP a lucemburský 15 %, ten švédský dokázal tuto míru za přibližně 15 let snížit z více než 70 % na méně než 40 %.
Přestože vývoj veřejného zadlužení není v českém případě akutní problém, je jeho dynamika varující, takže stojí za úvahu zabývat se jejím zastavením, které nepřinese pouze budoucí ekonomické oživení. Strukturální změny, především na výdajové straně, a užitečnější vynakládání peněz je cestou dalšího racionálního postupu.
