Cesta z krize? Raději škrtat, než zvyšovat daně

Podle řady hlasů konsolidační přístup podtrhl domácí poptávku, což je jeden z důvodů, proč se Česká republika potýká se stagnací a recesí. Nicméně spotřeba domácností ani vládní výdaje nejsou hlavními složkami českého HDP.

Hamletovské drama

Otázka, zda je správné v době recese konsolidovat státní finance, zaměstnává mnoho ekonomů. Zastánci keynesiánského přístupu by spíše popustili fiskální uzdu. Druzí zase říkají, že nad poměry se žít nedá. Konsolidovat, či nekonsolidovat rozpočet, to je, oč tu běží.

Levicově orientovaní politici, zastánci Keynesova přístupu, by spíše nekonsolidovali, zvýšili by daně lidem s vysokými příjmy a vládní výdaje. Druhý přístup (otázkou je, zda jsou zvoleny správné nástroje) najdeme v krocích současného českého ministra financí.

Konsolidace dluhu je vyžadována zejména po evropských státech, které jsou v dluhových problémech, a to tak výrazných, že musely přijmout pomoc zvenčí. Nicméně i třeba v USA republikáni navrhují do deseti let vyrovnat federální rozpočet reformou výdajů a daní.

Pomohly by spíše fiskální stimuly?

Jaké jsou vlastně náklady a přínosy fiskálních stimulů ve srovnání s konsolidací? Je pro konsolidaci nejlepší kombinace výdajových škrtů a zvýšení daní? Obecně platí shoda, že při plné zaměstnanosti vyšší vládní výdaje vytěsňují ty soukromé.

Keynes ve svých modelech předpokládal, že vyšší vládní výdaje přinášejí při nenulové nezaměstnanosti rychlý impuls. Ovšem při vytěsňování soukromých investic se tento impuls rychle stane záporným. Můžeme se podívat do Japonska, které tuto keynesiánskou strategii aplikovalo. Země má nejvyšší poměr dluhu k HDP (naštěstí pro vládu je většina dluhu v držení domácích subjektů, které nejsou tolik citlivé a více věří japonské ekonomice).

Nicméně vládní výdaje mohou být účinné během hlubokých a dlouhodobých recesí, kdy centrální banka snížila krátkodobou úrokovou sazbu k nule (tedy současný případ většiny vyspělých zemí světa), kdy dočasně zvyšují výkonnost a zaměstnanost, což se potvrdilo třeba v USA.

Ovšem jak fiskálně podporovat růst HDP v době, kdy většina států je zadlužena až po uši a každé další zadlužení je na trhu oceněno zhoršením ratingu, a tudíž vyšší úrokovou sazbou, což zase prodražuje dluhovou službu?

Navíc, pokud by se trend obrátil a ekonomiky států by začaly růst, je při vysokých vládních výdajích velmi pravděpodobné, že tyto budou vytěsňovat ty soukromé. Navíc účinky vyšších vládních výdajů může vymazat očekávání vyšších daní (jak jinak na zvýšené výdaje získat peníze, když to na finančním trhu půjde obtížně, než z daní?). Tento předpoklad empiricky dokázaly USA, kdy vytvoření jednoho pracovního místa během vládní stimulace ekonomiky v roce 2009 stálo americké daňové poplatníky několik set tisíc dolarů.

Škrty účinnější než zvýšení daní

V zemích OECD připadalo po druhé světové válce na jeden dolar plynoucí ze zvýšení daní pět až šest dolarů plynoucích z rozpočtových škrtů. Nyní je situace takřka opačná. Přitom škrty ve výdajích, zejména u mandatorních plateb a transferů, způsobovaly recese s menší pravděpodobností, než to dokázala "zařídit" zvyšování daní. Nicméně v Evropě se raději zvyšují daně.

Pokračování článku najdete na serveru Investujeme.cz

Zdroj: Investujeme.cz