Investoři nemají kam utéct, a to ještě bubliny ani nezačaly praskat, varuje top bankéř ve výslužbě
Současné ekonomické zotavení je na vodě, je totiž založené na masivní podpoře od centrálních bank. Nikdo přitom neví, co se stane, až bankéři řeknou "dost". Zemětřesení, které svou silou překoná turbulence z počátku krize, nelze vyloučit, říká Michael Lim Mah-Hui, autor knihy Nowhere to Hide: The Great Financial Crisis and Challanges for Asia. Recept na krizi tento expert s více než dvacetiletou zkušeností z největších globálních bank vidí v zásadní transformaci finančního sektoru. Bez ní podle něj půjdeme od bubliny k bublině.
Ve své nejnovější knize píšete, že se investoři v podstatě nemají kam schovat. Je to podle vás poprvé v historii, kdy skutečně bezpečný přístav v podstatě neexistuje?
Vidíte, to mě nenapadlo, ten titul jsem zvolil proto, že je chytlavý. Ale řekl bych, že až na několik výjimek máte pravdu. Během současné krize nebylo v podstatě možné někam zainvestovat a zůstat bez šrámu. Možná v určitých chvílích ano, ale to bylo do značné míry o štěstí. Bez něj jste šli do dluhopisů a prodělali, šli jste do akcií a prodělali, šli jste do nemovitostí a prodělali. Tato krize je hodně podobná Velké depresi. Během dalších krizí, které následovaly, to nebylo tak špatné. Ale tato je velká a – což je smutné – stále nekončí.
Data z poslední doby nicméně naznačují, že by to nejhorší mohlo být za námi.
Ano, během posledních dvou, tří let akcie posilovaly, vývoj na trhu s dluhopisy byl také zajímavý. Ale to vše je poháněno novou likviditou, nestojí to na fundamentech. A to je důvod k obavám. Řekl bych, že se pohybujeme v neprobádaném teritoriu. Centrální banky poprvé v historii zároveň pumpují do ekonomiky obrovské hromady peněz a používají nevyzkoušené nástroje. Jak něco podobného ukončíte, jak od toho odejdete? Je to podobné, jako když se rozhodnete jezdit na tygrovi – jak z něj sesednete? Odpověď neznám.
Vezměme si konkrétní příklad země, o níž se v poslední době často mluví a která je vám relativně blízká. Japonsko nastartovalo masivní podporu ekonomiky. Hrozí podle vás, že to skončí špatně?
Japonsko začalo s kvantitativním uvolňováním, ale měsíc poté trh s dluhopisy začal poměrně strmě padat. Architektem tohoto kroku je můj bývalý šéf z Asijské rozvojové banky Haruhiko Kuroda. Mám pocit, že chce pomyslný dort nechat netknutý, ale zároveň si na něm pochutnat. Chce, aby se inflace dostala na 2 %, což by pomohlo nastartovat ekonomiku, zároveň by se ale chtěl vyhnout negativním vlivům takového kroku. To nejde. Majitelé dluhopisů začali mít přirozeně strach. Když úrokové sazby rostou, klesá cena dluhopisů. Sazby se přitom v Japonsku dlouho pohybovaly pod 1% hranicí. Netuším, jak to chce Kuroda řešit.
Hrozí tedy, že současné záchranné akce způsobí problémy, které budou horší než to, co jsme zažili na začátku krize? Budou horší než turbulence v letech 2007 a 2008?
Ve finančním sektoru jsem pracoval zhruba dvacet let. Vycházím ze zkušeností, když říkám, že něco takového hrozí, ano. Můžeme se dočkat jedné bubliny za druhou. Mohou to být zlato, komodity, dluhopisy, deriváty, v podstatě cokoli. K tomu je potřeba přičíst to, že dosud nedošlo k žádné skutečné, pořádné restrukturalizaci finančního sektoru. Spekulace v něm hrají stejně velkou roli jako před krizí. Těch pár změn, na nichž se pracuje, toho mnoho nezmění. Má se například navýšit likvidita bank. Jenže to se týká jen bank, což je potíž. Druhou vidím v tom, že i když likviditu navýšíte na 10 nebo 12 %, nebude to stačit. Myslím si, že je potřeba kapitálové základny na úrovni 30 %, možná více, a zdaleka nejsem jediný.
Často se také mluví o návratu k bankovním kořenům. Doporučujete jej i vy?
Banky by určitě měly dát ruce pryč od různých sexy derivátů a dalších věcí, které nepomáhají reálné ekonomice. Vezměte si kvantitativní uvolňování ve Spojených státech – díky němu peníze do reálné ekonomiky neproudí, ale tečou do Singapuru a jinam do Asie. Mám kamaráda, který je významný a respektovaný bankéř a trader. Pracoval pro Credit Suisse, teď sám na sebe. Nedávno mi řekl, že mu spousta bankéřů v poslední době klepe na dveře s nabídkou půjčky peněz. To jen potvrzuje, že se na trhu točí zbytečně moc peněz. Přitom míst, kam by se dalo investovat, moc není.
Znamená to, že by měl svět zařadit zpátečku ve finanční globalizaci?
Přesně to si myslím. Studie Mezinárodního měnového fondu z roku 2012 ukázala, že je svět financí příliš velký. Mluví se v ní mimo jiné o tom, že je vliv peněz na hospodářský růst smíšený. V některých zemích je to v jistém období pozitivní, tedy čím víc financí, tím rychlejší hospodářský růst. V některých případech je ale ten vliv v podstatě nulový, v některých dokonce záporný. Podle fondu je to tak, že financování má na růst blahodárný vliv v rané fázi; jakmile ale míra úvěrování soukromého sektoru dosáhne úrovně 100 % a víc, převáží náklady nad výhodami, které tyto finance přinášejí.
Můžete stručně vysvětlit, proč tomu tak je a proč je to relevantní právě nyní?
Jednak proto, že je najednou stabilita dané ekonomiky velice chatrná. Stručně, panuje vysoká volatilita. Střídají se období rychlého růstu a obrovských nákladů, které přicházejí po prasknutí bubliny. V dlouhodobém výhledu proto velké množství peněz není dobré. No a také to není dobré z důvodu, který James Tobin popsal v roce 1984 (James Tobin byl zastáncem keynesovského přístupu k ekonomii, hájil vládní zásahy v zájmu stabilizace ekonomiky; věnoval se studiu investic, peněžní a fiskální politiky i finančních trhů – pozn. red.): Pokud je velké množství lidských – a dalších – zdrojů nasáto do světa financí, dochází ke špatné alokaci zdrojů, což způsobí negativní vztah mezi financemi a růstem. V mnoha zemích proto zkrátka musíme ubrat na míře spekulací a na tom, jak velký je finanční sektor.
