Drahá olympijská realita: Hry jako extra rizikový projekt

Zimní olympijské hry představují ještě větší ekonomické riziko než letní varianta sportovní události. Vysoce specializovaná infrastruktura – skokanské můstky, bobové dráhy, zasněžovací systémy – stojí obrovské peníze, ale po skončení her je jenom obtížně využitelná a generuje vysoké provozní náklady zatěžující veřejné rozpočty ještě řadu let po skončení her.

Problém umocňuje geografická podmíněnost. Horské regiony nejsou připravené na nárazový příliv stovek tisíc návštěvníků, což vyžaduje masivní investice do dopravní infrastruktury, letišť, železnic nebo silnic. Ačkoli jsou tyto výdaje prezentované jako dlouhodobý přínos pro daný region, praxe ukazuje, že jejich ekonomická efektivita je sporná a že sloužily primárně krátkodobým potřebám olympiády.

Když náklady utečou kontrole

Jedním z nejlépe zdokumentovaných rysů olympijských her je systematické překračování rozpočtů. Data shromážděná Oxfordskou univerzitou potvrzují, že všechny olympiády bez výjimky překročily plánované náklady. U zimních her šlo v průměru o 132 % v reálných cenách, náklady byly tedy více než dvojnásobné oproti původním rozpočtům. Tento jev není pravděpodobně způsobený jen nepředvídatelnými okolnostmi, ale i systematickým podhodnocováním nákladů už ve fázi kandidatury.

Extrémním případem zůstává Soči 2014, kde se náklady vyšplhaly z plánovaných 12 miliard na více než 50 miliard dolarů, což z nich činí nejdražší olympijské hry v historii. Podobný rozdíl mezi původními odhady a reálnými náklady byl u zimních her v Pekingu v roce 2022, kde organizační výbor sice vykázal provozní přebytek, ale nezávislé analýzy ukazují, že skutečné náklady byly mnohonásobně vyšší. Relativně "nejlépe" dopadly hry v jihokorejském Pchjongčchangu v roce 2018 s pouhým 2% překročením rozpočtu.

Také letošní olympijské hry v Miláně a Cortině už před svým zahájením potvrzovaly nelichotivý trend. Odhad Oxfordské univerzity počítá s překročením nákladů o 78 % v reálných cenách, což Itálii řadí do střední kategorie mezi předchozími zimními olympiádami. Je ale potřeba mít na paměti, že se jedná pouze o odhad, který se může ještě výrazně změnit.

Klíčovým problémem není jen výše nákladů, ale i způsob jejich vykazování. Oficiální předkládané rozpočty zahrnují pouze provozní výdaje a sportovní zařízení, zatímco náklady na dopravu, urbanistické projekty nebo bezpečnost zůstávají mimo olympijské účetnictví. Výsledkem je zkreslený obraz ekonomické bilance, který znemožňuje racionální debatu o skutečných přínosech a nákladech her.

Kdo na olympiádě opravdu vydělá?

Zastánci zimních olympijských her často argumentují krátkodobými ekonomickými efekty, zejména růstem zaměstnanosti, zvýšenou spotřebou a přílivem turistů. Empirický výzkum ale tahle tvrzení zpochybňuje. Pozitivní efekty jsou často dočasné a doprovázené vytěsňováním běžné ekonomické aktivity. Mnoho turistů se hostitelským regionům v době her vyhýbá kvůli vysokým cenám, bezpečnostním opatřením a přeplněnosti, čistý přínos cestovního ruchu tak bývá v lepším případě nulový.

Ještě problematičtější jsou dlouhodobé dopady zimních her. Mnohá sportoviště se po skončení her mění v nákladná zařízení bez využití, slibovaný regionální rozvoj se nedostavuje a veřejné rozpočty jsou zatížené dluhy a provozními náklady. Jednou z mála výjimek byl Vancouver 2010. Městu se podařilo na olympiádu navázat díky využití existující infrastruktury, silné místní ekonomice a jasně definované strategii na dobu po hrách.

Olympijské hry představují mimořádné finanční riziko i ve srovnání s jinými velkými projekty. Historicky všechny hry zaznamenaly překročení rozpočtu, což se u žádného jiného typu projektů – ani u jaderných elektráren nebo skladování jaderného odpadu – neděje. Průměrné překročení nákladů bylo o 159 % v reálných cenách, což je druhé nejvyšší ze všech typů sledovaných velkých projektů. Podstatnou příčinou je pevný termín her a nemožnost kompromisu mezi časem, rozsahem a náklady. Hostitelská země garantuje všechny dodatečné náklady, což může mít devastující fiskální dopady, jak ukázaly Montreal 1976 nebo Atény 2004.

Mezinárodní olympijský výbor je nezisková organizace redistribuující příjmy národním organizacím. Z finančního pohledu olympijských her v Miláně a Cortině ale můžou hrát zajímavou roli jejich partneři a sponzoři, tedy nadnárodní značky jako Visa, Samsung, Alibaba, Procter & Gamble nebo Coca-Cola. Olympiáda jim nabízí unikátní marketingovou platformu s dosahem ke stovkám milionů diváků napříč kontinenty a posiluje dlouhodobou hodnotu značky.

Většina hlavních olympijských partnerů jsou veřejně obchodované společnosti, což naznačuje, že sponzoring neslouží jen prestiži, ale i podpoře důvěry investorů a stability tržního ocenění. Přímý dopad olympiády na vývoj cen akcií je obtížné kvantifikovat a historicky není jednoznačný, přesto olympiáda představuje období zvýšené mediální viditelnosti, kterou mohou investoři vnímat jako reputační plus. Akcie hlavních olympijských partnerů se proto vyplatí krátkodobě sledovat, ne ale automaticky považovat za investiční příležitost.

Olympiáda na rozcestí

Mezinárodní olympijský výbor reaguje na rostoucí kritiku snahou o úspornější a udržitelnější model. Důraz klade na využití existující infrastruktury, dočasná sportoviště a omezení nových staveb. Ekonomové se ale shodují, že bez zásadní změny formátu, jako jsou stálá hostitelská místa nebo výrazná redukce programu, zůstane současný model zimních olympijských her dlouhodobě neudržitelný.

Zimní olympijské hry představují učebnicový příklad megaprojektu s negativní očekávanou ekonomickou hodnotou. Přínosy jsou nejisté, obtížně měřitelné a často nadhodnocované, zatímco náklady jsou reálné, vysoké a nesené především daňovými poplatníky. Ekonomicky dávají smysl pouze v ojedinělých případech, kdy region disponuje potřebnou infrastrukturou a hry jsou součástí dlouhodobé rozvojové strategie. Ve všech ostatních případech zůstávají nákladným symbolem prestiže na účet veřejnosti.

Zdroj: The Oxford Olympics Study 2024, Olympics.com, After Sochi 2014 (Martin Müller), Mega-events and impacts on tourism (Jon Teigland), Tourism Management