František Kinský: Chaos nás unaví. Pak se svět i byznys vrátí k hodnotám a ke stabilitě

Kdybyste byl býval věděl, co víte nyní, opustil byste pozici výkonného ředitele v prestižní reklamní agentuře a stal se zámeckým pánem? Se vším více i méně příjemným, co k tomu patří?

Kdybych byl býval věděl, do čeho se pouštím, tak bych si to asi hodně rozmýšlel. Ale již tehdy jsem tušil, do čeho jdu, a vzal jsem to jako novou výzvu. Ta navíc přišla v době, kdy jsem byl frustrovaný prací v reklamě. Na jednu stranu byla skvěle odměňována, z mého současného pohledu dokonce až nezaslouženě, a ta práce mě bavila. Na stranu druhou jsem z ní začal být hodně unavený. Uvědomil jsem si, jaké množství energie člověk během poměrně krátké doby vydá, aby něco udělal, a v okamžiku, kdy je práce dokončená, to celé začíná znovu; to samé, jen místo margarínu je to třeba šroubovák nebo jiná hloupost.

Když jste v reklamě patnáct let, váš entuziasmus rychle vyprchává. Zjistíte, že za sebou v podstatě nic nenecháváte. A to nic mě tehdy začalo příšerně drtit. Zároveň jsem si vzpomněl na rozhovor, který se mnou vyšel v Mladé frontě. Titulek k němu byl, parafrázuji, "František Kinský – ten, který Čechy naučil jíst Ramu". To mělo být mé poselství? Katastrofa! Nemohl jsem přece opustit svět s tímto cejchem.

Starost o zámek a celé panství vám nabídla k vysokoobrátkovému světu reklamy alternativu. Jak rychle jste si uvědomil, že nejde jen o epizodu, o dobití baterek?

V době, o níž mluvím, jsem již do Kostelce pravidelně jezdil a začal tušit, že se ho asi jednou chopím. Otcovy plány byly jiné, chtěl mě a mého bratra vynechat a přenést zodpovědnost na mého syna. Ten se toho ale ve svých osmnácti, devatenácti letech strašně lekl. Úplně tomu rozumím, v jeho věku bych udělal totéž – odjel bych na Nový Zéland, někam daleko. Ale já jsem tady byl a řekl si, že tu výzvu přijmu.

Přišel jsem sem a první, co se dostavilo, bylo zděšení z toho, jak moc je to práce a starostí. Ale časem, když jsem si ten dům více procházel, jsem zjistil, že k sobě patříme a že je mou povinností – nakonec jsem si i uvědomil, že ne povinností, ale radostí – to tu budovat a táhnout dál. Nevím, zda bych na to měl sílu hned od začátku, ale přišel jsem sem ve chvíli, kdy, jak říkal můj otec, už nešlo cuknout. A tak jsem to rozvíjel, až mě to najednou začalo bavit. Nyní si začínám hrát s detaily a nesmírně si to užívám. Že to stojí velké peníze, které je někde potřeba vydělat, je věc jiná.

Opustil jste tak moderní, nestálý svět a vrátil se k historii, k tradici. Nezapochyboval jste, zda to není slepá ulice, zda tu stále je a bude pro něco podobného místo?

Obávám se, že to, o čem mluvíte, je nejbližší budoucnost. Že se nedožiji toho, kdy se tato šílená hektičnost zastaví, svět zařadí zpátečku a požene se – ze začátku váhavě, ale pak docela s chutí – zpátky k něčemu pevnému a ukotvenému. Současný chaos ho musí jednou unavit, jinak to prostě nejde. Musíme se vrátit k původním hodnotám, respektive k nějakým hodnotám. Tím nemyslím jen morální, ale i ekonomicky stabilní hodnoty.

Patřím k lidem, kteří například bankovní příkazy stále vyplňují ručně, a všichni se mě ptají, proč to nedělám přes internet. Odpovídám, že mě děsí systém virtuálních peněz, virtuální výměny hodnot. Dlouho mi trvalo, než jsem začal platit kartou, protože v peněžence vždy vím, kolik mám peněz. Když je vyndám, je prázdná do okamžiku, než tam zase nějaké dám. A když tam nic není, tak si nemůžu nic koupit, nemůžu nic zaplatit. Proto musím neustále počítat s jistou rezervou. S kartou to tak není.

Zní to paradoxně – člověk, který učil Čechy jíst Ramu, který tu tedy pomáhal budovat konzumní společnost, ji svým způsobem odmítá.

Lidé, kteří propadli virtuální směně zboží, peněz a hodnot, se mnohdy pohybují v absurdních číslech; ve světě, který de facto neexistuje. Já si například nedokáži představit, co by se stalo, kdyby všichni drobní střadatelé na světě přišli do bank a řekli si o své peníze. Systém by zkolaboval, nemáme ani tolik papíru, aby lidé ty své úspory dostali do ruky. A to jsou jen drobní střadatelé, co teprve, kdyby si pro peníze přišli milionáři? To by pak v bankách museli rozstřihávat Financial Times na proužky a říkat lidem, že to jsou jejich peníze. Takové papírky jsou ale příliš malé, a nejsou tak dost dobré ani na vytření, no víte čeho.

Přitom to není tak dávno, kdy byl například dolar kryt stříbrem a zlatem, člověk tedy mohl v bance dostat ekvivalent dolaru ve stříbře a ve zlatě. Dnes jsou na penězích napsány nesmyslné věci – za komunismu u nás byly peníze kryté prací dělnické třídy, na dolaru zase je "In God We Trust", tedy "věříme v Boha". Jak má ale chudák Bůh ten zmatek zvládat?

I proto věříte tomu, že přijde systémová korekce, onen návrat k hodnotám?

Přesně tak. Patrně to bude hodně bolestivé, bude to nějaký velký třesk. Doufám, že to nebude válka nebo něco podobného. V minulém století jsme dvě velké zažili a nikdo si neumí představit, jak by vypadala ta třetí, kdyby byla celosvětová. Nicméně čekám, že dojde k nějaké korekci, jak jste řekl. Snad nepoteče krev, ale určitě nebude poklidná.

I proto jsem nyní spokojený, usazený v Kostelci, a věřím, že to, co se tu vybudovalo, přetrvá, že to má hodnotu mnohonásobně vyšší, než se může na pohled zdát. Ta hodnota je totiž trvalá a časem poroste. Jen potřebuje péči. Je to jako takový doutnající ohýnek, do něhož musíme foukat opatrně a pomalu, abychom ho nesfoukli.

Rozhodl jste se právě proto vedle zemědělství a lesnictví, pro rod Kinských tradičních, pro investice do pískovny a do cihelny, tedy do věcí, které vyrábějí něco hmatatelného?

Asi by se vydělávalo rychleji, kdybychom se pohybovali v nějakém investičním byznysu, ale to prostě není nic pro mě. Pískovnu jsme budovali s otcem společně, cihelnu koupil otec. Kdysi to byl skvělý byznys, rozbíhala se investiční výstavba a developeři si půjčovali na projekty, které věděli, že nikdy nezaplatí. Po čase je nikdo nenašel, ale ty projekty stály. Teď procházíme krizí, ale ta je vždy ozdravná – slabí umřou, ale silní vydrží. My vydržíme, ale musíme brát jako fakt, že tento typ byznysu patří k nejsložitějším. Je to ten první článek bez přidané hodnoty. To samé platí o písku, který natěžíte a prodáte; až ti další s ním něco dělají. Jsme na začátku řetězce, ale o to více se s ostatními musíme prát. Nikdo nechce přijít o zisk, takže nás tlačí do brutálních cen, ale člověk musí vydržet, vydobýt si a udržet pozici na trhu. I tak ale tomuto typu byznysu věřím – mohu si na něj sáhnout, vím, že pod tou zemí ten písek opravdu je.

Nyní ale česká ekonomika stagnuje, takže o váš písek není příliš velký zájem. Globální finanční trhy naopak rostou a lze na nich slušně vydělat. Ani trochu vás to neláká?

Mně nevadí, když těžbu utlumím, protože mezitím na místě, kde je písník, poroste les. Já písek nevytěžím s tím, že bych to místo neproměnil v les, který tam byl původně, z čehož mě, mimochodem, nejdříve podezírali. Když jsme začínali, tak nás všichni považovali za dravce, kteří to vytěží a nechají tam nevzhlednou jámu. Pokoušeli jsme se jim vysvětlit, že takoví nejsme, že ten písek těžíme na vlastních pozemcích, na nichž prostě nemůžeme nechat jámu. To je jako s tou peněženkou – musím si nechat peníze na to, abych tu jámu zadělal, nemohu to takzvaně vyžrat do mrtě.

Co se finančních trhů týče, je to i věc povahy. Já prostě věřím spíše tradičním hodnotám než rychlému virtuálnímu byznysu; tomu tak úplně nerozumím. Dlouhá léta jsem se bránil i počítači – v reklamní agentuře jsem byl poslední, kdo ho začal používat.

Předpokládám, že se váš vztah k počítači od té doby přece jen změnil. Nebude se vyvíjet i váš vztah k určitému druhu investic, nebo obecněji k modernímu světu?

Přišel jsem na výhody počítače, ale ani tak ho nevyužívám více než jako sofistikovaný psací stroj a zdroj informací. Mám daleko do lidí, kteří sedí s iPhonem a vlastně pořád "jedou", permanentně komunikují se světem. Někteří to dělají proto, že to dobře vypadá, jiní tak skutečně pracují, čtyřiadvacet hodin denně. Co z toho života mají? Nakonec zestárnou a zjistí, že mají jen další a ještě modernější komunikační prostředek. Je jim čtyřicet a praskne jim srdce z vypětí.

V jednu chvíli, když skutečně takzvaně hýbete světem, totiž prostě vyhoříte. Nedá se to vydržet. Já naopak přijdu, zatnu pluh, předřadím volka a pomalu začnu kráčet. A toho volka si nezabiji, protože – jak říká da Vinci – kde voli slouží jako krmě, hospodář pojídá své nádeníky. Já prostě věřím v trvalé, ne v pomíjivé hodnoty.

I proto jámu po vytěženém písku zasypete a na jejím místě zasadíte les. Nedělá to ale každý. Není to frustrující, nebo alespoň z pohledu konkurenceschopnosti nevýhodné?

Věřím, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Každého ta nezodpovědnost k světu nějak dostihne; možná ne jeho, ale generace po něm. Musíme se chovat zodpovědně ke světu, v němž žijeme. Měli bychom se chovat jinak, než to nyní děláme. Nejsem ekolog ani šílenec, který by nejraději zabrzdil veškerý pokrok, ale jsem proti té bezbřehé devastaci. On to zatím svět asi vydrží, těch pár miliard lidí navíc snese, ale jednou narazíme na jeho limity. Proto je vhodné se chovat odpovědně už teď.

Vezměte si takové zemědělství. Pořád někam jezdím, během cest se dívám po polích – a vidím samé energetické plodiny. Na jaře nebo v pozdním jaru jsou celé Čechy žluté řepkou, později všude vidím kukuřici. Té se ale nenajím, ta se skosí a skončí v biopalivech nebo něčem takovém. Vyrábíme energii a tvrdíme, že zdravou, čistou. Ale jak může být zdravá, když tím devastujeme půdu? Navíc ji nesmyslně dotujeme.

Řepku, kukuřici ani nic podobného tedy na vašich polích nenajdeme?

Mně jeden čas, než přišli na to, že u mě nepořídí, volali lidé, kteří se touto výrobou – to je výroba, ne zemědělství – zabývají. Nabízeli mi dvojnásobek nebo trojnásobek toho, co dnes dostávám od zemědělců, kteří si ode mě půdu pronajímají a pěstují na ní obilí. Ti lidé chtěli pěstovat kukuřici a ten trojnásobek mohli nabízet jen díky tomu, že dostávali a dostávají dotace. Dotace na to, že tu půdu po deseti letech jejich "hospodaření" nedá nikdo dohromady. To bude úhor, oni do toho totiž vůbec nic nedají, oni to prostě vymydlí a vrátí v hrozném stavu. A když se ozvete, tak vám řeknou, že vám za to zaplatili, tak co byste chtěl. A vy do toho pak deset let budete zaorávat hnůj, budete to osazovat něčím zeleným, abyste to oživil. To je příklad té absolutní neúcty k tomu, kde žijeme; je to jen o tom vydřít, sedřít a stáhnout z kůže. To se jednou nevyplatí, takže to nechci dělat.

Co tedy dělat chcete? Před deseti lety jste v jednom rozhovoru řekl, že chcete zámek a další věci dostat do rovnovážného stavu. K tomu se blížíte. Takže co dál – udržování, nebo další rozvoj?

Ještě nějaký čas to bude o udržování, ale zároveň to bude o hledání směru, kterým to rozvíjet. V tom zatím tápu. Zámek, to nikdy nebyla investice, to byla záchrana něčeho krásného, co nesmělo zmizet kvůli zodpovědnosti k rodině. Beru to tak, že se peníze, které na to padly, nikdy nevrátí. Teď jsem asi navíc nevyrazil zrovna nejšťastnějším směrem, pokouším se totiž z toho všeho vybudovat příjemné místo pro život. Nejen pro sebe, ale i pro ostatní lidi, jimž tu nabízím nejrůznější možnosti odpočinkového vyžití.

Zatím za to nechci peníze. V Anglii, když jdete k někomu do parku, za to musíte platit a nikomu to nepřipadá divné. Já si ale nedovedu představit, že bych tady postavil u vchodu budku a řekl, že chci desetikorunu za vstup. Na něco podobného ještě nenazrál čas. Musíme počkat, až lidé začnou toužit po kráse a po zklidnění, protože je unaví ošklivosti, které je obklopují. Pak teprve budeme moci žádat o příspěvek na to, že jsme to krásno tady pro ně zachovali. To je ale daleká budoucnost.

Svědčí o tom asi i plot, který lidé opakovaně ničili, aby si přes váš pozemek mohli krátit cestu. I mříž někdo s pomocí heveru roztáhl. Zůstane jednou nějaká bariéra nerozbitá?

Jsem v tomto směru strašný pesimista. Dostali mě, podlehl jsem a začal to přes den otvírat, zavírám jen na noc. Ta neúcta, to nerespektování toho, že je něco někoho jiného, je neskutečně silná. Kdysi, když se v roce 1989 zvonilo klíči, se říkalo: "Jedna generace – a bude to dobré." Jsem pevně přesvědčený o tom, že jsem tu hloupost říkal i já. Dnes víme, že jsou dvě generace málo, a kdo ví, zda tři budou stačit.

My v Česku to totiž vždy ženeme ode zdi ke zdi. Nejdříve jsme byli hrozně uťápnutí, ale pak najednou strašně svobodní. Svobodu si přitom pleteme s něčím jiným. Bereme to tak, že když je člověk svobodný, může si dělat, co chce. Ale tak to není. To se nesmí nikde, ani v té nejsvobodnější zemi. Zkuste v New Yorku popíjet na ulici pivo z láhve, zkuste odmlouvat policistovi; hodně rychle zjistíte, že ležíte na zemi, někdo vám klečí na zádech a nasazuje vám pouta. Srovnejte to s Českem, kde si z hodnot a autorit nic neděláte, protože jste "svobodní", protože "můžete". Bude trvat ještě hodně generací, než to tu dáme dohromady.

Jak velkou roli v tom, kolik těch generací bude, hraje – nebo by měl hrát – svět byznysu?

Ono to bude dlouho trvat i proto, že jsme my sami příštím generacím nedali moc dobrý příklad. A to je přesně ten okamžik, kdy se byznys a morálka začnou potkávat. Kdo by měl dát generaci, která tu vyrůstá, příklad? Určitě dobrá rodina. Ale ono to dítě pak vyrazí do společnosti a zjistí, že pokud se bude chovat podle těch nejpevnějších morálních zásad, nepřežije. Dravci okolo ho rozškubou na kusy. Proto se musí naučit bránit. Je to hodně zamotané a na dlouhou rozpravu. Ale stručně, jde o dobré příklady. A my, naše generace, jich mnoho nedáváme.

Maria František Jan Emanuel Sylvestr Alfons hrabě Kinský z Vchynic a Tetova

• je ze staročeského rytířského a později šlechtického rodu pocházejícího ze 13. století
• před rokem 1989 mimo jiné pracoval v reklamním podniku Merkur
• po roce 1989 byl kreativním ředitelem reklamní agentury Ogilvy & Mather
• od roku 2004 se naplno věnuje správě rodového panství v Kostelci nad Orlicí
• je vlastníkem společnosti Písník Kinský a spolumajitelem Cihelny Kinský
• v roce 2010 vstoupil do politiky, hned napoprvé uspěl i díky preferenčním hlasům

Rozhovor byl připraven pro Investiční magazín.