Barbara Kolm (Hayek Institute): EU je nejdražší mírový projekt v historii a euro bylo špatnou volbou na historické křižovatce

V důsledku krize vyplavalo na povrch mnoho neduhů, kterými trpí Evropská unie. Přesto část expertů nadále tvrdí, že úspěch na globální scéně Evropanům zajistí jedině jednota. Jak to vidíte vy?

Můj názor je jasně vyhraněný. Před sto lety jsem měli více svobody než teď. Nepotřebovali jsme Evropskou unii, abychom mohli přesunout kapitál z bodu A do bodu B; nepotřebovali jsme ji k tomu, aby byl trh práce otevřený; nepotřebovali jsme regulaci trhů. To vše jsou vedlejší produkty nejdražšího mírového projektu v historii. Rozumím tomu, že to v době těsně po válce bylo důležité. Chápu, že si generace, které trpěly, chtěly zajistit trvalý mír. Ale tam, kde zboží putuje přes hranice, zbraně neřinčí. Namísto regulace trhů a obchodních smluv bychom tedy měli umožnit přeshraniční obchod, pak by byla hrozba ozbrojeného konfliktu o dost menší.

EU má být mnohem více než jen mírový projekt, z něhož vyšla. Mimo jiné má zajistit, aby se ona výměna zboží děla podle pravidel, která jsou pro Evropany příznivá.

Evropa nemá jedno telefonní číslo, jednu předvolbu, nemá dokonce ani společnou obrannou politiku a armádu. Spoléhá na NATO, je závislá na Spojených státech. V důsledku krize sice Brusel výrazně posílil – mnohé věci se rozhodují právě tam – a jednotlivé země by tato rozhodnutí měla následovat, otázkou ale zůstává, zda tomu tak skutečně je. Já o tom pochybuji. Máme silný Brusel a hlavní města jednotlivých států jsou pravděpodobně o něco slabší, ale vnímám to tak, že jde jen o určité vychýlení kyvadla, které se časem opět dá do pohybu. Pak bude velice důležité, že mnohé státy mají stále problémy s dluhem. Řada zemí si zkrátka odmítá vypracovat své domácí úkoly.

Brusel tedy podle vás v budoucnu oslabí. Stejně tak ale bude erodovat i pozice vlád jednotlivých států. Co takto vzniklé mocenské vakuum zaplní, kdo posílí?

Domnívám se, že hlavní města – nebo celé národní státy – v budoucnu oslabí. Jejich pozice částečně přeberou regiony vymezené určitými přirozenými hranicemi. Ty spolu budou soutěžit, budou mít své specifické výhody a budou si dobře vědomy toho, na čem by s ostatními měly spolupracovat, a ve kterých oblastech naopak s ostatními soupeřit.

Evropská unie se svým způsobem právě o posílení regionů a jejich přeshraniční spolupráci snaží. I proto, že by to mohlo vyřešit vnitřní pnutí, se kterým se pere například Itálie.

To ano, ale současné problémy unie nevyřešila. Nejspíše proto, že na pomyslné historické křižovatce prostě nesprávně odbočila. Konkrétně šlo o rozhodnutí stvořit společnou evropskou měnu, aniž by se vyřešily problémy, které na kontinentu byly. Jedna politika, která by svědčila všem, bohužel neexistuje. Jsme různí, což je jedna z výhod Evropy. Kdybychom byli stejní, nebyli bychom Evropané. Naše ekonomika by na tom byla o hodně hůře, prošli bychom si odlišným historickým vývojem, bylo by tu mnohem méně inovací, které Evropu poháněly.

Tím se tak trochu vracíme do doby, kdy byla Evropa centrem dění, podobně jako v úvodu, kdy jste zmínila někdejší volný režim. Není však realita globalizované ekonomiky odlišná?

Odpovím argumentem, který často používám při svých prezentacích. Ptám se, kam vlastně Evropa patří, jak do celého globálního obrázku zapadá. Evropa je členem mnoha nadnárodních organizací; nejsou to zástupci Francie nebo Německa, kdo sedí vedle vyslanců Číny, Indie, Ruska a tak dále. Evropa se prezentuje jako jedna entita. Dosud jsme však nebyli schopni zvolit si svého mluvčího. Podle mě toho ani nebudeme schopni. Buďme upřímní a berme v úvahu současnou realitu. Evropská unie má nyní 28 členů – domníváte se, že se některá z nich vzdá svých pravomocí jen proto, aby bylo možné zvolit silného evropského vůdce? Podle mě ani náhodou.

Znamená to tedy, že by podle vás v ideálním světě existovala Evropská unie, která by mluvila společným, silným hlasem, ale že prostě v takovém světě nežijeme?

Určitě by to mělo smysl, ale nežijeme v ideálním světě, přesně tak. Musíme proto umožnit konkurenci a kreativitu, která s ní přichází. Musíme umožnit inovace, které pohánějí ekonomiku. Je potřeba se zaměřit na růst produktivity. Ale nic z toho se v posledních letech neděje. Když se zaměříte na data, je jasné, že Evropa kráčí špatným směrem, a to kvůli několika politickým chybám, s nimiž se nedokáže správně vypořádat. Byly to chyby jak na úrovni jednotlivých států, tak na nadnárodní úrovni.