Peter Hagen (VIG): Politici by se o penzích měli hádat za zavřenými dveřmi, jinak hrozí ztráta důvěry. Lidé by se ale určitě neměli spoléhat jen na stát

Politika a politikaření, zdá se, v poslední době stále častěji zasahují do byznysu pojišťoven. Příkladem může být kolaps druhého pilíře penzijního systému v Česku. Co si o tom myslíte?

První věcí, kterou bych chtěl v této souvislosti zmínit – a to neplatí jen pro Českou republiku – je to, že by v případě penze, péče o staré, měli být politici mnohem opatrnější. Když spolu bojují o podobu penzijního systému, měli by našlapovat mnohem obezřetněji. To nejhorší, co se může stát, je totiž to, že jim a systému lidé přestanou věřit. Zadruhé, pokud se podíváme na demografické trendy v regionu, je to poměrně jednoduché (snad s výjimkou Rumunska) – je nutné, aby se angažoval soukromý sektor, tomu se nevyhneme.

V řadě zemí v regionu je to ode zdi ke zdi – připraví se reforma, která počítá se soukromými subjekty, a pak je po čase (nebo v podstatě hned) zrušena. Jak se s takovým rizikem pracuje?

Pokud jste přesvědčeni o tom, že soukromý sektor musíte vtáhnout do hry, a začínáte s tím, ale druhá strana varuje, že jakmile přebere politické otěže, okamžitě váš krok zruší, je něco špatně. Mně se to říká celkem lehce, protože jsme se rozhodli se celého projektu nezúčastnit. Nás tento byznys nezajímá, penzijní fondy jsou riskantním podnikem. Jen se podívejte například na to, co se stalo v Argentině – první věc, kterou vláda udělala, když potřebovala peníze, bylo znárodnění penzijních fondů. Jakoby mimochodem tehdy řekla, že později vše zaplatí. Něco podobného se stalo v Maďarsku. Proto jsme v této oblasti opatrní, a proto v portfoliu svých služeb penzijní fondy v podstatě nemáme.

Jak by tedy měl podle vás, tedy z pohledu "pojišťováka", vypadat přístup politiků k penzijnímu systému?

Politici by si měli být schopni uvědomit, že lidé stárnou, a vědět, co to pro systém znamená. Musejí lidi přesvědčit o tom, že je nutné se o své potřeby začít do větší míry starat samostatně. Pokud se chtějí hádat o tom, jak přesně by to mělo vypadat, pak by si to měli nechat na jednání za zavřenými dveřmi. O penzích by se prostě neměli dohadovat na veřejnosti, přes média, a už vůbec by z nich neměli dělat něco kontroverzního. To totiž poškozuje celý systém, celou myšlenku bezpečného a důvěryhodného zajištění se na stáří, což je hodně nezodpovědné. Nezodpovědné od těch, kteří tyto plány sabotují, ale i od těch, kteří na něčem trvají ve chvíli, kdy druhá strana deklaruje, že to bude sabotovat.

Pokud se tedy bavíme o tom, co se stalo v Česku, jde kolaps druhého pilíře na vrub jak někdejší opozice, tak vlády premiéra Nečase, která postoj opozice ignorovala.

Nejde o chybu jedné strany. A to neplatí jen pro Českou republiku, ale i pro Rakousko, Polsko a další země. Penze by se všude měly vyčlenit z tradičních půtek politických stran, měly by se stát věcí veřejnou. Nijak přitom nezakrývám, že je VIG jedním z hráčů, kteří chtějí být na trhu s produkty pro zajištění na stáří aktivní. Nechci ale žádný monopol; jediné, o co žádám, je to, abychom měli stejné podmínky jako ostatní. Myslím si, že je podstatné lidi povzbudit. Je důležité, aby si uvědomili, že je nutné připravit se na stáří.

Právě to se ale v řadě zemí v regionu stále nedaří. Když dojde na penze, mají lidé tendenci se do značné míry spoléhat na stát. Podaří se to v dohledné době změnit?

Když se toto téma snažíme komunikovat v Rakousku, když říkáme, že si lidé musejí přispět na klidné stáří, bývá to těžké. Náš současný penzijní systém je totiž štědrý. Snažíme se na to proto jít čistě matematicky – ukazujeme rozdíl mezi poslední výplatou a penzí, který by se lidé měli snažit zaplnit. Ve většině zemí střední a východní Evropy tento rozdíl – respektive to, co znamená – lze vidět všude kolem sebe. Podívejte se na své rodiče a prarodiče – mnozí z nich mají penze, z nichž je těžké vyžít. Proto by mělo být mnohem jednodušší přesvědčit lidi v těchto zemích, aby se na stáří začali sami aktivně připravovat.

Ponechme reformu penzí stranou. V poslední době je politická scéna v Česku i v dalších zemích regionu hodně bouřlivá a nepředvídatelná. Jak velký problém to pro pojišťovny znamená?

Velký, o tom není sporu. Pro byznys není až tak velkým problémem nepříznivé podnikatelské prostředí, ale prostředí, které se neustále mění. Vyhrocená politická diskuze v podstatě o všem soukromému sektoru škodí. Zmíněná penzijní reforma je dobrým příkladem. Pojišťovny nevědí, zda se mají zapojit. My jsme do toho s ohledem na svou strategii nešli, ale některé subjekty musely, ačkoli tušily, že to může skončit špatně. Stálo je to hromadu peněz, vše mají připravené, ale nyní se přetahují o pouhých sto tisíc klientů.