Evropa a my: Stavíme se do pozice těch, kterých se dění v EU netýká, a pak na to doplácíme

Lacina: Průzkum veřejného mínění z roku 2003 na otázku, jaká jsou hlavní očekávání spojená se vstupem do Unie, odpověděl, že mezi výhody obyvatelé Česka řadili otevření hranic, možnost pracovat a studovat v zemích EU a celkový ekonomický přínos. Obavy pramenily z možného zdražování, ekonomické síly starších členů EU a dopadů na životní úroveň. Která z těchto očekávání, ať už pozitivních, či negativních, se podle vás naplnila?

Belling: Do značné míry záleží na perspektivě. Určitě došlo k otevření trhu a odstranění bariér, zejména těch, které zamezovaly volnému pohybu osob, zboží a kapitálu. To lze považovat za jasnou výhodu – lidé se mohou stěhovat za prací do zahraničí –, ale z jistého úhlu pohledu i nevýhodu. Pro nekonkurenceschopné podniky jednoznačně, ty ztrácejí možnost státních subvencí. Stejně tak může být z určitého úhlu pohledu problematický volný pohyb osob. Když se podíváme například na Litvu, z níž od jejího vstupu do EU odešlo zhruba půl milionu lidí na západ, je to určitě výhoda pro tyto pracovníky, ale ne pro litevskou ekonomiku. Nic tedy není černobílé. Ukázala se ale výhoda pro země, jako je Česká republika, které jsou orientovány na export.

Lacina: V současné diskuzi se tak trochu považuje za samozřejmé, že studenti mají možnost na semestr, dva odjet studovat do jiné země EU, nebo že nedošlo k nějakému výraznému zvýšení nezaměstnanosti; že podniky, které se dostaly na trh s pěti sty milionů obyvatel, plně nahradily ty nekonkurenceschopné. Já osobně říkám, že dochází k vysoké konvergenci a růstu životní úrovně. To vše je ale tlačeno do pozadí, naopak se hodně zmiňují neekonomické aspekty. Mluví se o tom, že Česko může chod EU ovlivňovat, ale moc se mu to těch deset let nedaří, příliš během vytváření a ovlivňování legislativy nevystupuje. Je to pravda?

Belling: Na úrovni politiky a médií je tento pocit do značné míry oprávněný. Když se podíváme na to, jak u nás probíhá diskuze o Evropské unii, připomíná to diskuzi někoho, kdo je uvnitř, s někým, kdo je mimo; jako kdybychom stále nebyli členy EU. A to jak ze strany zastánců dalšího prohlubování integrace, tak ze strany odpůrců. Jeden pohled říká, že takřka vše, co přichází z unie. máme akceptovat, protože to přichází z unie. Druhý naopak říká, že protože to přichází z unie, je potřeba být proti. Stále tak převažuje ten pohled "my a oni". Skutečnost je taková, že jsme členy EU a můžeme se rozhodovacího procesu zúčastňovat. Často ovšem vidíme, například na kritice nejrůznějších norem v poslední době, to, že když jsou přijímány, tak o ně naše politická sféra velký zájem nemá. Ex post, když už jsou přijaty a začínají platit, se lidé se začínají chytat za hlavu a divit se, co že to z Bruselu zase přichází.

Lacina: Když se přitom setkávám a bavím s českými státními úředníky, často říkají, že připravují podklady, ale o těch pak s nimi nikdo nechce diskutovat ani je používat.

Belling: Musím říci, že je tu velká diskrepance mezi státní správou a politickou sférou, tedy politickými stranami, které o evropská témata – s výjimkou obecných floskulí– nejeví zájem. Když se podíváme na Německo, na situaci, která nastala při sjednávání koaliční smlouvy, zjistíme, že se tam vedly detailní debaty o každém důležitějším legislativním návrhu, který je v EU projednáván. Příkladem jsou směrnice o vysílání pracovníků a řada nařízení v oblasti energetiky. V případě Česka není nic takového představitelné. Strany nemají potřebný aparát, aby zaujaly jakoukoli pozici vůči nějakému legislativnímu návrhu, vyčerpají se na tom, že řeknou, že jsou proevropské, nebo naopak protievropské. O vysílání pracovníků pravděpodobně nikdo v aparátech politických stran neslyšel, maximálně velmi povrchně. Pak je těžké vést hlubší debatu.

Lacina: Prohlášení současné koaliční vlády a prezidenta vzbudila jistý optimismus, že by se vztah Česka k Evropě mohl změnit. Podle vás tedy nejspíše opět zůstane jen u slov?

Belling: Pokud by ta změna měla zůstat pouze ve sféře verbální, v tom, že se změní několik symbolických věcí a do strategie vlády se napíše, že jsme proevropští, a nebude se to promítat v ničem dalším, je to plácnutí do vody. Daleko důležitější než se vyčerpávat na poměrně zbytečné debatě o pro- či protievropskosti je řešit jednotlivé konkrétní věci, které se v Evropské unii probírají. Samotná debata o prohlubování integrace není vedena v rovině, zda více či méně integrace, ale jakou integraci si představujeme, v jaké podobě. A v tom je například představa Německa úplně odlišná od té lucemburské nebo belgické. Přitom všechny tyto státy jsou jasně pro integraci.

Lacina: Po nedávné debatě českých politických lídrů mi telefonovalo několik přátel. Ptali se, zda to byla jen show, nebo to bylo myšleno vážně. Přitom máme před volbami do Evropského parlamentu a EU, její budoucnost a naše pozice v unii by se měly seriózně diskutovat.

Belling: Politici, politické strany, ale nakonec i občané by si měli uvědomit, že se rozhodování v Evropské unii týká nás všech. Je to věc, která se nás dotýká mnohem více než rozhodování v národním parlamentu, jakkoli je pozornost veřejnosti koncentrována především na dění ve státě a v národních institucích, což je určitý strukturální problém, který souvisí s takzvaným demokratickým deficitem v Evropské unii. Všichni, i když volí například do Evropského parlamentu, volí spíše podle toho, co se děje v národních státech. Krize paradoxně přispěla k vytvoření určitých celoevropských témat, vidíme, že lidé ve Francii, v Řecku a v Německu se před evropskými volbami zajímají o stejné věci, byť z jiné perspektivy.