Český energetický mix: Jak namíchat jádro, plyn, uhlí, slunce, vodu a vítr

Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek minulý týden informoval premiéra Bohuslava Sobotku o svých výsledcích po šesti měsících v čele rezortu. V tiskové zprávě, kterou ministerstvo při této příležitosti publikovalo, se jeden z kratších odstavců věnuje také energetice: "Pokračujeme v aktualizaci Státní energetické koncepce, kde se nyní nacházíme ve finální fázi procesu posuzování vlivů koncepce na životní prostředí (SEA). Již také započaly práce, v součinnosti s rezortem financí, na zpracování komplexního plánu rozvoje jaderné energetiky v ČR."

Právě za energetickou (ne)koncepci odborníci stát dlouhá léta kritizují. A nejen situace kolem dostavby jaderné elektrárny Temelín nasvědčuje tomu, že se stále pohybujeme v bludném kruhu.

Nové jaderné elektrárny jsou drahé, tak drahé, že se do jejich staveb nikomu moc nechce, případně si za to vymiňuje nejrůznější podpory, garantované výkupní ceny a podobně. Stavět na řekách je u nás kvůli veřejnému mínění prakticky nemožné. Vítr zase nefouká po celý rok, a když zrovna fouká, tak fouká příliš – a akumulace energie vyrobené, když je větru dost, je zatím nevyřešený problém. Ceny a dodávky ropy a plynu jsou závislé na ne zcela spolehlivých dodavatelích a křehkých geopolitických poměrech.

Nabízí se tak otázka, jak má malá země jako Česká republika svoji energetickou politiku vlastně vymýšlet. Jak to udělat, abychom mohli svítit, vyrábět, dopravovat a vařit a abychom při nějakém závažném výpadku nemrzli? Současná situace na Ukrajině navíc ukazuje, že například na dodávky surovin, které k nám směřují přes tuto zemi, se nedá tak úplně spoléhat.

Odborníků jsme se proto zeptali na to, jak hodnotí stav české energetiky. Zda je podle nich současná energetická koncepce České republiky správná, nebo jestli by se měla nějakým zásadním způsobem upravit. Samozřejmě nás zajímal také jejich pohled na otázku energetické soběstačnosti.

Dana Drábová (předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost)

Na kterou ze známých forem energie se v několika příštích desetiletích soustředíme při uspokojování svých stále rostoucích potřeb? Jednoduchá odpověď - na všechny. Jinak to nepůjde. Každý z dnes dostupných zdrojů má přednosti i nevýhody, zvláště pokud jde o dostupnost, cenu a vliv na životní prostředí. To bychom měli mít na paměti, než propadneme nadšení z jakéhokoliv energetického zdroje.

Každý nový zdroj je drahý, vysoké náklady vyžaduje i údržba a modernizace přenosových i distribučních soustav. Není tu místo pro předsudky, pro zavržení jednoho zdroje či pro glorifikaci jiného. Stále více se sice učíme využívat obnovitelné zdroje energie jako vítr, slunce a biomasu, přesto současná světová energetika stojí především na spalování fosilních paliv. Ropa, uhlí a zemní plyn pokrývají téměř čtyři pětiny spotřeby primárních energetických zdrojů, výroba elektřiny na nich závisí ze dvou třetin.

Rozumné využívání obnovitelných zdrojů i výzkum a vývoj v této oblasti je bezesporu potřeba podporovat promyšlenými zásahy státu. I kdybychom však využili všechny možnosti, které v současné době máme a které přicházejí v úvahu, nedokážeme zřejmě z obnovitelných zdrojů v příštích padesáti letech pokrýt více než čtvrtinu svých současných energetických potřeb. Je tedy záhodno si co nejrychleji připustit, že doba levné a hojné energie je definitivně za námi. Snadná řešení neexistují. Proto nelitujme investic do vzdělání a výzkumu, ty jsou naší nadějí do budoucna.

Václav Bartuška (český velvyslanec pro energetickou bezpečnost)

Základní podmínkou toho, že se v České republice postaví potřebná infrastruktura, je politická stabilita. Ta chybí. Proto nemáme hotovou dálniční síť, žádné rychlé vlaky ani jasnou představu o dalším rozvoji energetiky. Jsem ve funkci na Ministerstvu zahraničních věcí sedm let a současný premiér je můj pátý; za posledních dvanáct let jsme premiérů stihli osm; poslední čtyřletá vláda skončila v roce 2002. Energetika je přitom odvětvím, kde se plánuje na desetiletí – výstavba jakékoli nové elektrárny trvá roky a provoz se plánuje na dekády.

Česká republika měla na svém počátku začátkem 90. let jasnou vizi - vstoupit do západních struktur (NATO, EU). To se nám naštěstí podařilo. Bohužel od naplnění "návratu do Evropy" v roce 2004 nemáme žádný strategický cíl, a tudíž ani žádné jasné směrovaní. To je chyba, která nás může stát hodně. Právě energetika by se přitom mohla stát takovou vizí. Evropa směruje k energetickému deficitu a spoléhat se na náhodu – "všechno nějak dopadne" – je nezodpovědné. A bohužel také nejsnazší.

Václav Cílek (geolog, klimatolog)

Když se podíváme na všechny dostupné energetické koncepce evropských států, tak s výjimkou Německa zjistíme, že podíl obnovitelných zdrojů energie během příštích třiceti let nebude větší než 40 % celkové spotřeby. Znamená to, že energetika se postupně rozděluje na menší decentralizované zdroje, založené zejména na alternativách, a na běžnou ústřední energetiku, jak ji známe ze současnosti. Do budoucna tedy půjdeme oběma cestami – cestou alternativ, úspor a vyšší efektivity i tradičními postupy.

Ta větší, tradiční část energetiky bude další desítky let stát na třech energetických zdrojích – plynu, uhlí a jádru. Stačí si udělat myšlenkový experiment a z této trojice odstranit třeba jádro. Tím vznikne nutnost posílit plyn a s ním dovozní nejistota; s uhlím je zase spojený problém prolomení těžebních limitů. Nakonec zjistíme, že ve vyváženém mixu pro Českou republiku musíte mít všechny tři složky.

Co to znamená? První a vůbec nejdůležitější je uvědomit si, že máme na evropské poměry výbornou přenosovou soustavu. Ale ta stárne podobně, jako zestárla dálnice D1. Stojíme tedy nikoli před rozhodnutím, kam investovat, ale hlavně jak udržet výkonnou infrastrukturu. A co se týče nových investic, tak podle mě nejrozumnější je dostavět Temelín, který nejen elektřinu vyrábí, ale také je schopen stabilizovat celou soustavu, protože se jeho výkon dá regulovat. Dostavět Temelín znamená, že za něj utratíme více, než jsme si na začátku mysleli, a dostavíme jej později (viz D1 či tunel Blanka, což jsou oproti jaderné elektrárně jednoduché stavby), než jsme očekávali. Ale v měřítku provozu stavby, tedy nejméně čtyřiceti let, se to vyplatí. Tedy pokud vybereme dobrého dodavatele.

Jinak z analýz kolapsů či vleklých krizí vyplývá, že jedna ze skutečně důležitých věcí je fungující infrastruktura. Znamená to nejprve pečovat o stávající elektrická vedení, vodovody a důležité dopravní cesty, a pak si teprve "vymýšlet" nějaké velké podniky a investice.

Pavel Řežábek (ČEZ, ředitel útvaru Analýzy trhu a prognózy)

Každý kraj v naší zemi respektuje pravidla nastavená v České republice a podobně i Česká republika respektuje pravidla nastavená v Evropské unii. Ta se v energetice rozhodla jít cestou ochrany životního prostředí a základním dlouhodobým cílem je oprostit toto odvětví od emisí oxidu uhličitého. Státní energetická koncepce České republiky tedy musí tyto trendy přiměřeným způsobem reflektovat.

Je zřejmé, že výroba z obnovitelných zdrojů energie má v Evropě velkou budoucnost. I Česká republika by měla využít svých přírodních podmínek, bohužel relativně málo příznivých. Stejně tak má smysl podporovat energetické úspory. Základním kritériem přitom musí zůstat ekonomická únosnost veškerých netržních opatření.

I po započtení všech úspor a přírůstku výroby z obnovitelných zdrojů budeme brzy řešit, jak pokrýt budoucí deficit České republiky. Česká energetika nemůže do budoucna výrazněji spoléhat na uhlí, protože postupně dojde, navíc by to bylo v přímém protikladu k cílům Evropské unie. Postavíme-li energetiku na plynu, výrazně se zvýší naše dovozní závislost. V jaderných zdrojích tak vidíme logickou volbu, jak u nás zajistit dlouhodobě stabilní a bezpečné energetické zázemí kompatibilní s cíli Evropské unie.

Ilona Švihlíková (ekonomka)

Energetika je komplexní téma. Netýká se totiž jen čistě energetiky jako takové, ale samozřejmě také ekonomiky a geopolitiky. Navíc patří k odvětvím, kde mají rozhodnutí velmi dlouhý časový horizont.

Co se koncepce týká, myslím si, že u energetiky bychom si mohli konečně vyzkoušet trochu lépe koncepčně pracovat. Především začít zhodnocením minulých koncepcí, proč bylo nutné je změnit, jaké jsou nové podmínky. Tvůrci koncepce by měli mít představu, jak se bude nebo má vyvíjet česká ekonomika v řádu dekád, tedy i představu o vývoji světové ekonomiky. To je onen komplikující časový faktor. Soběstačnost, respektive například její zvýšení, může být jistě zajímavým indikátorem, osobně bych kladla důraz na energetickou decentralizaci a silnější využívání odpadů, nikoliv ovšem ve formě krmení bioplynových stanic kukuřicí, jejíž masivní používání degraduje půdu.

Úplně bez ropy a zemního plynu se asi v dohledné době neobejdeme, i když i na to mohou být různé názory. Domnívám se, že není v zájmu České republiky ani většiny evropských zemí mít špatné vztahy s Ruskem. Ekonomiky Ruska a Evropské unie jsou komplementární. Spoléhat se přitom na dovoz břidličného plynu a ropy z USA je podle mého názoru fatální chyba, protože se projevuje vícero indikátorů ukazujících, že se jedná o další bublinu. Ukrajina není a nebude spolehlivou tranzitní zemí, ale jsou tu trasy jako Nord Stream a budovaný South Stream (i když s určitou mírou nejistoty), které by otázku vnitřní nestability Ukrajiny, a především její trvalé neochoty a neschopnosti za plyn platit, do určité míry mohly řešit.

Kompletní článek Ondřeje Tůmy najdete na Finmag.cz.

Zdroj: Finmag.cz